Jako předsedkyně Akreditační komise, v níž (alespoň z pohledu dřívějšího vedení fakulty) současné potíže začaly, docela pečlivě sleduji internetové diskuse i mediální informace, která reagují na současné problémy na Fakultě právnické Západočeské univerzity. Mám ale pocit, že většina diskutujících zaměňuje jednotlivé symptomy a definitivní diagnózu. Mnozí pořád ještě věří, že již bývalé vedení Fakulty právnické i Ústavu státu a práva AV ČR se stalo obětí konkurenčního boje, jak říkal doc. Kindl, „zničili nás, protože jsme byli nejlepší“. Zároveň se v tisku začínají objevovat útoky na Akreditační komisi, bez níž by celý případ nebyl otevřen, protože zeslabená autorita Akreditační komise by se mnohým velmi hodila. Chci proto podrobněji rozebrat celou situaci na Fakultě právnické.

Nevyjadřuji v této chvíli názor celé Akreditační komise, hodnocení teprve probíhá, ale vzhledem k tomu, že jsem byla u celého případu od počátku a fakticky u všech jednání, mohu myslím zpřesnit nejrůznější informace a předložit dílčí interpretace celé kauzy.

Začněme symptomy, ty jsou vždy klíčové a nelze je opominout. Mezi základní symptomy této fakultní choroby patří ona podivuhodná disertační práce, která byla vypracována coby „lest“. Nutno v této souvislosti podotknout, že mnohé podklady k akreditačním řízením byly vypracovány podobným způsobem; zřejmě se vedení rozhodlo otestovat i Akreditační komisi. Je nutné říci, že v něčem jsme plně obstáli – odmítli jsme akceptovat ve spise uvedené již před několika lety zemřelé kolegy či kolegy dlouhodobě upoutané na lůžko, kteří měli zabezpečovat klíčové předměty magisterského studia (je to cynické, ale nikoli ze strany Akreditační komise), v něčem jsme ale neobstáli – neodhalili jsme neexistujícího docenta uvedeného v akreditačním spise (s nadějí čekám, že se takováto osoba objeví a my si oddychneme) a také jsme nepostřehli určitou „šarádu“ a mystifikaci ze strany vedení týkající se personálního zabezpečení doktorského studia.

Ale to zdaleka není ještě všechno. Abychom pochopili závažnost situace, vraťme se ještě na začátek celé kauzy…

Již od roku 2007 Akreditační komise při rutinních kontrolách informací o vysokoškolském vzdělávání z internetové sítě začala narážet na Západočeskou univerzitu, respektive přímo na Fakultu právnickou. Například na webových stránkách soukromé instituce zprostředkující v Praze zahraniční vzdělání byla nalezena informace, že její magisterské studium práva je plně kompatibilní a bude nostrifikováno (doloženo zveřejněným vyjádřením Západočeské univerzity i s razítkem rektorátu a nečitelný podpisem na webových stránkách), byť akreditace byla udělena ukrajinskými orgány Užhorodské univerzitě a dalo se jen těžko očekávat, že akreditace se týkala výuky českého práva stejně jako to, že se zde vyučovalo právo ukrajinské. Byly tedy jen dvě možnosti a obě špatné – buďto se vyučovalo české právo a pak to bylo v rozporu s akreditací a nebo se vyučovalo ukrajinské a pak to bylo v rozporu s možnosti nostrifikace.

V roce 2008 se již jednalo o stovku vystudovaných právníků, jejichž studium šlo zcela mimo českou Akreditační komisi (a fakticky určitě i mimo jakoukoli kontrolu kvality ze strany ukrajinských orgánů), jimž bylo uznáno (tj. nostrifikováno) vzdělání.
Jiné podivné otazníky se vznášely nad specifickým vztahem se soukromou školou v Karlových Varech, na jejíchž webových stránkách bylo také uvedeno, že po úspěšném skončení bakalářského studia, při splnění blíže nespecifikovaných podmínek, je možné pokračovat v magisterském studiu v Plzni s uznáním určitých zkoušek, tj. od vyššího ročníku. Silné spekulace byly i o celoživotním a následném bakalářském studiu, určeném zejména pro pracovníky státní správy (často policisté).

To vše vedlo k tomu, že již v červnu 2007 bylo vyvoláno hodnocení Fakulty právnické, které probíhalo po celý následující rok a bylo uzavřeno v červnu 2008. Závěry byly zveřejněny na webových stránkách Akreditační komise: ZDE

Nejzávažnější nedostatky, které Akreditační komise zjistila, se týkaly doktorského programu, a proto ministerstvu navrhla omezit akreditaci (tj. zákaz přijímání nových uchazečů ke studiu). V dané chvíli to neznamenalo výraznější zásah do života fakulty, protože než rozhodnutí mohlo z hlediska správních lhůt vstoupit v platnost, nebyl problém studenty v daném akademickém roce přijmout. Ze strany Akreditační komise šlo o varování s vědomím, že v květnu následujícího roku končí akreditace doktorského programu a že pokud fakulta chce doktorské studium udržet, musí skutečně výrazně zlepšit situaci. Důvody omezení akreditace byly také naformulovány jasně, byla tam uvedena i netransparentnost průběhu obhajob disertačních prací (složení komisí, oponentů, kvalita oponentských posudků atd.).

Hlavní symptomy byly pojmenovány. Šlo nyní o to stanovit správnou diagnózu. Tehdy jsme se přiklonili k tomu, že jde spíše jen o „nepořádnost“ kolegů, kteří mají hodně práce a fakticky na fakultu nemají čas, i když jistá podezření se již začínala rýsovat. Takže doporučení v zásadě zněla: dát věci do pořádku, zvýšit transparentnost. Diagnóza zřejmě nebyla správná, ale těžko může Akreditační komise při hodnocení vysokých škol přistupovat k akademickému personálu a priori jako k podvodníkům.

Ale postupně se začaly dostávat na povrch další symptomy. Především bylo zvláštní, že místo snahy odstranit nedostatky, začal tvrdý boj s Akreditační komisí, respektive s ministerstvem. Akademická obec fakulty se od svého vedení dozvídala, že za vším je nekalá konkurence a závist, nikdo zřejmě ani nečetl hodnocení nebo pro jistotu zůstával zticha. Tento konflikt ale začal odhalovat nejrůznější vazby, které nám sice byly známy, ale příliš jsme je zpočátku nebrali v úvahu (kancelář „ostrozrak“ by na ně asi přišla dříve). Děkan fakulty byl zároveň ředitelem Ústavu státu a práva AV ČR (mimochodem ten z hlediska České republiky má větší význam než mnohé jiné akademické ústavy – dává expertní stanoviska ve věcech týkajících se majetku státu), obě instituce společně realizovaly doktorský studijní program. Děkan (tj. i ředitel v jedné osobě) byl zároveň v rozkladové komisi ministerstva školství, která rozhodovala o odvoláních proti rozhodnutí vydaném na základě návrhu Akreditační komise. Některé spory nabývaly cimrmanovské podoby (omlouvám se tomuto „velikánovi“ za přirovnání). Ředitel ústavu si stěžoval, že jsme jej, respektive ústav, neinformovali o hodnocení fakulty, když realizují společný doktorský program. Měl jistě pravdu, ale přiznám, že někdy Akreditační komisi dělalo potíže rozlišení, zda komunikuje s doc. Zachariášem jako s děkanem či jako s ředitelem Ústavu státu a práva AV ČR.

Navíc se zjistilo, že mezi Ústavem a fakultou byla uzavřena smlouva, která určovala, že veškeré vědecké projekty se budou uskutečňovat na Ústavu – to znamenalo, že fakulta se fakticky zbavovala všech možností získat dodatečné finanční prostředky jak na běžný provoz, tak na navýšení mezd za vědeckou práci, nákup knih či zahraniční pobyty zejména mladých pracovníků. V dané situaci to znamenalo, že fakulta nemohla naplnit ani základní kritéria pro doktorské studium, které vyžadují standardy. Nelze si představit, že by kdy děkan jakékoli fakulty mohl podepsat tak nevýhodnou smlouvu, kdy z fakulty udělal jen jakési obslužné pracoviště a nevytvářel zdroje pro její přirozený rozvoj.

Uplynul skoro celý rok a končila akreditace doktorských programů. Komunikace s fakultou byla opět obtížná, doplňující a upřesňující informace fakulta nedodávala.

Při rozhodování byla Akreditační komise ve velmi složité situaci – bez ohledu na existující „spory“ nechtěla poškodit fakultu s vědomím, že zde působí řada významných osobností právní vědy. I když chyběly granty a jiné vědecké projekty, Akreditační komise přijala názor, že podíl na přípravě občanského a trestního zákoníku je významnou odbornou prací, a proto, bohužel v případě občanského práva na základě nepravdivých informací, doporučila udělit akreditaci dvěma oborům – občanské a trestní právo. Po upozornění, že zřejmě došlo k rozhodování na základě nepravdivých informací, udělila Akreditační komise urychleně krátkodobou akreditaci ještě oboru obchodní právo. Ale vzhledem ke zpochybnění pravdivosti informací, které byly uvedeny v akreditačním spise, vyhlásila červnu 2009 nové hodnocení doktorského studia a zároveň i rigorózního řízení. Toto hodnocení právě probíhá.

Odhalení plagiátu vyhrotilo situaci na fakultě, ale nepokoje v akademické obci již nastaly předtím. Především si konečně někteří lidé přečetli hodnocení Akreditační komise a také se seznámili se spisy, které vedení poskytlo Akreditační komisi a odhalili nepravdivé údaje. Postupně jsme začali získávat informace, z nichž některé by měly ověřovat již zcela jiné instituce, než je Akreditační komise. Naše podezření o neprůhlednosti přijímacího řízení bylo zřejmě správné, zdá se, že minimálně pětina studentů byla přijímána na odvolání (některé zdroje hovoří o 30-60 % uchazečů), pravidla pro přijímání studentů, kteří absolvovali bakalářský program právní specializace na soukromých vysokých školách, nebyla (byť to AK požadovala) nikdy přesně specifikována.

Neprůhlednost studijních řádů, neprůhlednost podmínek uznávání zkoušek a vlastně celková administrativní neprůhlednost, vedla k možnosti uznávat a úspěšně ukončovat studium bez ohledu na vykonání zkoušek. Nešlo o nepořádek, ale jsem pevně přesvědčena, že šlo o systém. Proto vedení reagovalo tak nepochopitelně, když jsme požadovali dát věci do pořádku. Tuto skutečnost potvrdily statistické údaje z matriky studentů, ze kterých se dá snadno zjistit, jak neuvěřitelně rychle lze studium na Fakultě právnické úspěšně ukončit. V doktorském studijním programu například absolvovalo několik „velmi talentovaných studentů“, kteří vystudovali za méně než dva roky, aniž by předtím prošli čímkoli, co by umožňovalo třeba část zkoušek uznat jako již splněné. Zajímavé jsou i údaje o délce programu pětiletého magisterského studia, kde nalezneme rekordmany, kteří pětileté magisterské studium zvládli za necelé dva prázdninové měsíce. Z dětství si vybavuji údernice, které pracovaly na mnoha stavech a splňovaly plán na několik set procent – možná to platí i dodnes.

Dáme-li dohromady všechny symptomy, začíná se nám celá skládačka dávat dohromady. Přijímání studentů na odvolání umožnilo vytváření vybraných specifických vazeb „vděčnosti“ s konkrétními významnými osobnostmi (ať již studují oni či jejich potomci), ale tím, že jde o velké množství studentů, není zcela zřetelné, kteří jsou ti klíčoví, protože společně s prominenty jsou přijímáni i běžní studenti. Neprůhlednost uznávání zkoušek, vytváření fiktivních komisí dává prostor pro „virtuální“ absolventy všech typů studia, zároveň ale většina studentů prochází normálním studiem a většina učitelů provádí normální výuku a zkoušení. Většina studentů pak brání své vedení, někteří proto, že nemají čisté svědomí, většina ale proto, že se museli studiu opravdu věnovat a nic nedostali zadarmo. Navíc hlavní argumenty bývalého vedení, které měly v akademické obci a hlavně mezi studenty úspěch, hovořily nejen o již zmiňované nekalé konkurenci, ale také, že se musí zabránit byrokratizaci, kterou Akreditační komise požaduje.

Proč bychom měli naplňovat nesmyslné požadavky transparentnosti? Koho všeho bude asi možné nalézt mezi „rychlými“ absolventy (kdysi v 50. letech se jim říkalo rychlokvašky)? Zdá se, že budou mezi nimi důležití úředníci státní správy a samosprávy, politici, advokáti, pracovníci orgánů činných v trestním řízení, podnikatelé (i ty, jejichž jména figurují i v dalších velkých skandálech) či jejich rodinní příslušníci. Počet jednoznačných virtuálních studentů se bude počítat na desítky, těch, kteří vystudovali magisterské studium za méně než pět let, jsou dle statistiky stovky. Bude ale zřejmě nemožné zjišťovat, pokud měli za sebou už nějaké předchozí studium, za jakých podmínek jim byly dříve splněné povinnosti uznávány. Dá se předpokládat, že ve většině případů šlo o přechody z bakalářského programu právní specializace nebo o přechody z jiných právnických fakult, celková netransparentnost pak umožňovala schovat mezi ně i ty případy, na kterých vedení mělo zájem.

Z hlediska možných virtuálních studií zůstávají ještě mnohé otevřené otázky. Jde o celoživotní vzdělávání a jeho průchodnost do bakalářského studia (k tomu jsme v loňské roce dostali podklady a hovořili jsme i s účastníky kurzu, ovšem po nynějších zkušenostech není jisté, zda to nebyla jen virtuální realita) a také o tzv. malé doktoráty – státní rigorózní zkoušky, jejichž součástí je obhajoba rigorózní práce a výsledkem titul JUDr. Ty jsou předmětem hodnocení nyní.

Co říci závěrem. Činností minulého vedení ať již na fakultě či v Akademii věd by se měly důkladně zabývat jiné orgány, než je Akreditační komise; dnes zveřejněné informace o tom, že stát v případu Diag Human zastupuje docent Kindl a předsedajícím rozhodčího senátu je student pátého ročníku Fakulty právnické Petr Kužel, potvrzují, že hlavní aktéři nejsou bezvýznamné osoby z akademického světa. Fakultu právnickou minulé vedení dovedlo takřka ke krachu, znehodnotilo tak diplomy mnohých kvalitních a poctivých absolventů všech typů studia. Nové vedení má jedinou šanci – urychleně přijmout opatření, které všechny studijní a zkouškové procesy zprůhlední a obnoví tak důvěru ve studium na fakultě. Je také nutné, aby akademická obec pochopila, že bez její podpory a aktivity to půjde jen obtížně.