V pátek 20. března, ve chvíli, kdy řada z nás pozorovala zatmění Slunce, skončil pozemský život světově proslulého matematika profesora Petra Vopěnky. Zítra se s ním koná poslední rozloučení.
Osobně jsem se s panem profesorem seznámil až před rokem, ale přesto mám pocit, že jej znám dlouho. Poprvé, kdy mě, nematematika, silně oslovil, to bylo v roce 1989 v knize Rozpravy s geometrií.

Mně, profesí nijak excelentnímu filosofovi, zde odkryl zcela nový pohled na matematiku a geometrii a její roli ve světě a filosofii. Nebyl jediný, v mladším věku mě obdobně oslovil prof. Mrázek a v letech osmdesátých Vopěnkův přítel a spolupracovník, před třemi lety zesnulý docent Jiří Fiala. Ale Rozpravy s geometrií – to bylo přímo zjevení. Kniha přístupná pro laiky jako jsem já, plná podnětných myšlenek a originálních interpretací (například Platónova světa idejí). Následovaly druhé, třetí a čtvrté „Rozpravy“ a poté v roce 2000 jejich souborné vydání v tlusté a pro čtení nepříliš pohodlné, zato však i svým zjevem (o obsahu nemluvě) monumentální knize nazvané Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci. Nebyly to jediné knihy, které mohli číst i laikové (o těch tvrdě matematických a tvrdě vědeckých, v nichž pan profesor předkládá mj. svůj největší přínos světové matematice – alternativní teorii množin – nejsem kompetentní mluvit). Pan profesor totiž byl silným příkladem toho, že skutečná matematika má blízko k filosofii, a tudíž i k životu.
Z dalších publikací připomenu například půvabnou a intelektuálně napínavou „matematickou novelu“ Trýznivé tajemství, v níž profesor Vopěnka dokázal, že je i výborným spisovatelem. Knížka – drobný bibliofilský skvost – pojednává u velkém matematikovi Carlu Friedrichu Gaussovi, svobodných zednářích a zrodu neeukleidovské geometrie. Jeho kniha poslední, díky níž jsem se jako její redaktor s panem profesorem poprvé osobně setkal a s ním si „zafilosofoval“, se jmenuje Hádání v hospodě. Její děj v podobě filosofujících dialogů několika protagonistů – přírodovědce, topiče-nezávislého myslitele, kněze a zahradníka – se odehrává v 70. letech ve vinohradské hospodě U Jirásků, v níž jsem býval shodou okolností o necelé desetiletí později rovněž poměrně stálým hostem. Václav Havel kdysi v osmdesátých letech řekl, že poslední výspou demokracie (v kontextu míněno: svobodně vyřčeného slova) se u nás stala hospoda třetí a čtvrté cenové skupiny a v tomto kontextu zvolil pan profesor místo děje této knihy s autobiografickými prvky velmi vhodně.
Pan profesor Vopěnka, účastník disentu, byl také prvním ministrem školství Pithartovy vlády v letech 1990–1992. Oškliví se mi říkat, že byl „nejlepším ministrem školství, kterého jsme kdy měli“, protože to už bylo řečeno jiným člověkem o jiném ministrovi a o takové sousedství by pan profesor jistě nestál. Rozhodně to však byl ministr se silnou vizí. Vizí, kterou většina následujících ministrů jen rozmělňovala a utápěla v byrokratických pseudoreformních aktivitách.
Za všechno si zde dovolím ocitovat z rozhovoru, který tehdy již dlouho exministr Vopěnka poskytl serveru Novinky.cz, a to bez čtyř dnů přesně rok před svou smrtí: „Předválečná středoevropská pedagogika, vedená pedagogikou německou, byla zaměřena na střední a horní vrstvu mládeže, co se intelektu týče. Tak tomu bylo i u nás do roku 1948. Tehdy se ale poměrně rychle prosadil směr zaměřený na střední a dolní vrstvu. Tak je tomu dodnes a tento směr se pozvolna prosazuje v celé Evropě. Pedagogika táhnoucí střední vrstvu nahoru byla nahrazena pedagogikou strhávající střední vrstvu dolů. Předválečné středoevropské školství bylo tvrdé a někdy až nespravedlivě kruté. Avšak na druhé straně byla tehdejší střední Evropa nejvzdělanější částí světa. A byli to odchovanci tehdejších škol německého typu, kteří povznesli Ameriku na její dnešní výši.“ (http://www.novinky.cz/kultura/salon/331332-dnesni-skolstvi-nas-tahne-dolu-rika-matematik-a-filosof-petr-vopenka.html)
Kniha Hádání v hospodě, poslední kniha vydaná za života pana profesora Vopěnky, končí klasickými slovy: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi...“ Pan profesor již dlí ve světě (nejen) matematických idejí a na rozdíl od nás již nejspíš ví, zda proslulý matematik a logik Kurt Gödel ve svém originálním matematickém důkazu existence Boha (o němž pan profesor mj. pojednal ve svých Rozpravách) udělal, či neudělal chybu.