Jsou vzteky bez sebe, nesví: Zapalují mýtné brány, vyhrožují jejich zastáncům, během blokád brání v průjezdu i sanitkám.

Ministr dopravy, poslanci a místní politici nepřejí, aby občané ta čísla spatřili, natož, aby byla probírána: Konečný účet za investice do dopravní infrastruktury. Podle norského svazu motoristů jde o 280 miliard norských korun na již započaté, schválené či plánované projekty.

Politici prý oslepli a v mýtném spatřují všelék. Údajně se tak děje bez diskuse a majitelé vozidel nemají na výběr. V době, kdy dosahuje cena pohonných hmot v Norsku historického maxima budou motoristé kromě toho, co již platí za výdaje spojené s autem, prostřednictvím mýtného více než z jedné třetiny financovat budoucí silniční projekty.

V norských médiích se lze dočíst/poslechnout/je vidět, že zatím půl milionu lidí se podepsalo a sleduje prohlášení a výzvy proti mýtnému na sociálních sítích. Ve Stavangeru, čtvrtém největším norském městě, vznikla politická strana brojící proti mýtnému a tamní facebooková skupina s takovým zaměřením má zatím 54000 členů. Organizují se protestní akce, jezdí se pomalu centry měst, aby se dával najevo nesouhlas, požadují se všelidová hlasování o starých a nových dopravních projektech a poukazuje se na to, že mobilizace přes sociální sítě je svým rozsahem jedinečná a směřuje proti odborníkům a elitám.

Mýtné se vybírá na 225 místech za 66 silničních projektů (krajské, národní i evropské silnice), za tzv. městské balíky až po mosty a tunely ve venkovských oblastech. Mýtné se vybírá také na devíti trajektových linkách, kde se připlácí k lístku na financování budoucího mostu či tunelu. Ve čtyřech největších městech přispívá z jedné poloviny do vybraných větších projektů stát, v menších městech je pomoc menší.

Výše mýtného se stanovuje místně a mezi jednotlivými výšemi mohou panovat velké rozdíly a na řadě míst zaznamenali za několik málo let navýšení ne ojediněle na více než dvojnásobek. Leckde se neplatí za elektromobily, jichž se stále více, na což ovšem doplácejí majitelé vozů se spalovacím motorem. Zatímco vás v menším městě jako v Harstadu či Førde stojí mýtné 7488 norských korun za rok, přijde vás to samé v Oslu na 38880 norských korun ročně.

Odkud kam jedete v rámci městské aglomerace rozhoduje, jestli platíte mýtné nebo ne. Když už, tak bývá dražší jet přes mýtnou bránu ve špičce než mimo špičku a máte-li předplatné a čip, získáte slevu a vztahuje se na vás pravidlo měsíčního stropu bez ohledu na to, kolikrát měsíčně projedete mýtnou bránou. Projedete několika mýtnými branami v průběhu hodiny, zaplatíte jen za první průjezd.

Předpokládá se, že za r. 2018 se na mýtném vybere okolo jedenácti miliard norských korun. Podle národního plánu dopravy zůstane rozsah a cenová hladina vybíraného mýtného minimálně do r. 2030. Jelikož jde o lákavý efektivní způsob získávání peněž, politici rádi prodlužují jejich existenci a brány tak zůstanou i poté, co měly být odstraněny, či přejmenovávají mýtné na něco jiného, jako třeba poplatek za dopravní špičku.
Odpůrci zažívají, že mýtné je trestem za řízení, že se lidé cítí kvůli mýtným branám izolovaní, že mají dopad na to, co si mohou chudší dovolovat. Již byly případy např. učitelů, jež se rozhodli dát kvůli mýtným branám výpověď.

Politikům se nedaří vysvětlovat, čeho chtějí stále novými balíky dosáhnout. Jejím účelem je zajišťovat to, aby byl další růst dopravního ruchu přesouván na veřejné dopravní prostředky, jízdní kola či chůzi, což má umožňovat řidičům lepší průjezdnost. A tak řidiči částečně platí i za rozvoj MHD a vybudování nové infrastruktury pro veřejnou dopravu, jako např. povrchovou dráhu v Bergenu, či cyklostezky, ačkoliv sami jezdí autem. V hlavním městě Oslu jde na takové účely dokonce devět z deseti korun vybraných na mýtném a v tomto městě bude od příštího roku dokonce 73 mýtných bran a začnou platit za průjezdy i vlastníci elektromobilů.

Zároveň mizí možnosti parkovat svůj vůz bezplatně, naposledy u nádraží a zavedení zákazu parkování v přilehlých ulicích a silnicích, což je vnímáno jako bránění dojíždějícím, aby se dostávali do práce. Údajně dělí mýtné lidi na ty, jež si cestování autem mohou dovolit a ten zbytek. Zejména pro ty chudší je systém nerozlišující příjmy nespravedlivý a mnoho rodičů potřebuje auto do práce, za nákupy a na rozvoz dětí do školy a zpět a školek a na různé volnočasové činnosti. V stresující každodenní situaci je to pomoci veřejné dopravy neproveditelné. Logistika rodinných příslušníků je každodenním bojem.

Zácpy, hluk, zvířený prach, smog, nebezpečné úseky atd. dusí nejednoho Nora. A nikdo nekandiduje do voleb, aby bylo toho více. Zároveň je parlamentní většina proti financování velkých projektů veřejné dopravy ze státního rozpočtu a ceny jízdenek zejména místně se neustále zvyšují a na venkově bývá obslužnost veřejné dopravy jen symbolická. I proto tvoří soukromá vozidla 80 % všech ujetých kilometrů v tuzemsku. Náklady za ujetý kilometr osobním vozem na fosilní palivo se v Norsku pohybuje mezi šestí a sedmi norskými korunami. Do toho je zahrnuta amortizace, údržba, pojištění, pohonná hmota, mýtné a daň.

Samotný výběr mýtného stojí 730 milionů norských korun. Podle norského dopravně-hospodářského ústavu se dluh 60 firem vybírajících mýtné, jež získávaly na jednotlivé projekty úvěry, od r. 2002 navýšil pětkrát na více než 50 miliard norských korun, což bude znamenat ještě vyšší výdaje motoristů. Právě zvedla norská centrální banka úrokovou sazbu, což situaci zhoršuje.

Pokud by peníze šly na to, na co jsou určeny, norské silnice by byly ty nejlepší. V sousedním Švédsku mají leckde lepší silnice a jedinou mýtnou bránu, totiž na přejezd po mostě do/z Dánska. Zato v Norsku peníze od motoristů ani nejdou na silnice a k tomu jsou na tom s údržbou hodně bídně.

Přitom nedávno chtěli politici a byrokraté sestřelit osobní vůz jakožto dopravní prostředek. Nyní se zahajuje a dokončuje stále více „strojů“ na větší ruch. Místo omezování kvůli emisím nyní jde o to, aby systémem ve všech směrech „proplouvalo“ více a více aut, zatímco se uživatelé shodují na jediném: Že to pořád není dost dobré a není to ono.

Dlouho se rozmach bezemisních vozů v Norsku označuje za převratný. Polovina prodávaných nových osobních vozů teď v září byly elektromobily, ovšem ty dosud tvoří t.č. jen pět procent norského vozového parku a norský prodej nových aut se rovná pouze dvou procentům světového prodeje nových vozů. Zároveň je pro rozhodnutí vybrat si elektromobil a nikoli vůz na fosilní palivo předvídatelnost dobíjení a provozních nákladů a postupné odbourávání dočasných výhod jako žádného mýtného ani parkovného a cest trajektem zdarma činí pořízení elektromobilu méně lákavým.

I tak je a bude o hodně lacinější užívat elektromobil (výdaje na elektřinu tvoří šestinu nákladů za fosilní paliva), než vozy na fosilní pohon a čím dříve se pořídí, o to více se ušetří. Přechod na pohon šetrnější k přírodě bude trvat velice dlouho. Ctižádostivý cíl norského parlamentu v r. 2025 zakázat auta na tradiční pohon se zdá být nedosažitelný.