Nechme na chvíli stranou všechny ty Ibn Ládiny, exaltované fanatiky, vrahy a sebevrahy ve jménu Alláha a zapomeňme na dvacet století náboženských válek a teologických hádek, exkomunikací a dávání do klatby. Zapomeňme na hanebnosti páchané ad majorem gloria dei či s výkřiky Alláh akbar.

Ponořme se do základních textů a pokusme se bez emocí porovnat bibli a korán. Inspiruje mne k tomu mimo jiné jeden francouzský týdeník. Začal nyní vydávat cenově dostupné soubory zajímavých a pro dnešek užitečných historických textů. Úvodní svazek za cenu necelých 5 eur nabízí v jedné knize pohromadě text bible a koránu.

Takové simultánní čtení může být užitečným cvičením. K osvěžení a prosvětlení mysli, i když s rizikem nepříjemné závrati. Možná objevíme ztracenou krajinu, mizící dnes ve velké dálce, něco jako staré plátno, na němž se ústřední motiv ztrácí pod nánosy laku. Nebude to svět zcela určitě rajský. Obě ty srovnávané knihy jsou plné moudrosti a morálních předpisů, stejně jako vášní, vzdorů a předsudků doby, v níž vznikaly. Leč je to svět jiný a prvotní, bez hlušiny dogmat, která se na něj posléze navěsila.

Jeden Bůh, dvě knihy, tři náboženství. Dalo by se rovněž říci jedna Kniha a sto náboženství. Sto náboženství, neboť primitivní a jediná „pravda“ – existuje pouze jeden Bůh – se ukázala jako velice produktivní nástroj na výrobu názorových sporů a vášnivých roztržek. Jedna kniha, v níž se nachází jak bible hebrejská a křesťanská, tak Muhammadův korán. Bible a korán spočívají na té plodné „jedné pravdě“, která by je vlastně měla sbližovat. Opak je pravdou. Máme co dělat se znepřátelenými bratry. Se siamskými dvojčaty, postavenými proti sobě, která se mohou osvobodit jen vzájemnou amputací. Zrozena z jedné dělohy a čerpající ze stejných zdrojů.

Jedná se o stavbu do sebe zapadající prvků. Anebo geologické vrstvy jednoho celku, kterým je jedna velká Kniha monoteismu. Utvářená a stavěná nepřetržitě po tři tisíciletí, obsahující jistoty i váhání. Nelze číst a pochopit jednu část bez druhé. Každé slovo plodí ozvěnu. Každý řádek zhodnocuje ten předchozí, buď ho vykládá a potvrzuje nebo odmítá. Muhammad cituje Ježíše, který cituje Žalmy, které citují ….

Leč tvrdím-li něco takového, nevolám po nějakém naivním a laciném poměřování jednotlivých náboženství a jejich naházení do společného pytle. A vůbec nemám na mysli synkretismus čili usilování spojit různorodé náboženské prvky v jednotný celek. Jen chci poukázat na podobnost, která nevylučuje protiklady, ba dokonce na podobnost, která protiklady a protivy zesiluje. Křesťanství strávilo náboženství Hebrejců, aby se s ním mohlo lépe rozejít a označit za „věrolomné“ ty, kteří se zdráhali vzít v potaz „novou smlouvu“ – Nový zákon. Islám absorbuje jedno i druhé, aby mohl označit za „nevěřící“ ty z „lidí Knihy“, kteří se odmítají „podrobit“.

Pravidlo pro takový proces „stravování“ či „absorbování“ je v zásadě jednoduché a stále stejné: ten, kdo byl přede mnou, se mýlil, pravdu mám já. Leč nemýlím se jenom proto, že ti ostatní mi ukázali cestu k pravdě. Antisemitismus, kdysi křesťanský, dnes muslimský, je především nenávistí k jinému v sobě samém nebo jinak řečeno - nenávist k jinému, který ve mně přežívá a setrvává. Psychologicky je to totéž, jako když komunismu vášnivě oddaní stoupenci chtěli ze sebe vymýtit buržoazní „proradnost“ tím, že byli připraveni likvidovat nejen pozůstatky buržoazních tříd, ale rovněž i buržoazní morálku v sobě, nemluvě o krajních polohách této sebenenávisti, když se při hrdelních politických procesech přiznávali ke zločinům, které nespáchali. Ten jiný je pro mne o to nebezpečnější, čím je ke mně více na dohled a následkem toho se stává mým největším konkurentem a soupeřem. Je třeba ho odhalit, demaskovat. Přeseknout pouta, která mě s předchozímu svazují. Konstantinopol se rozešla s Římem. Luther proklel dědice svatého Petra. Zlatý věk arabské Andalusie, pravda, velice relativní, vyústil do krveprolévání reconquisty, znovudobytí španělského území obsazeného Maury.

A co říkají texty samotné? To, co chceme, aby říkaly. Texty, o nichž se soudí, že jsou nedotknutelným „božím slovem“, se vyznačují mimořádnou pružností. A nepřestávají se rozmělňovat a plenit, neboť každý hledá ve slově, v němž vidí posvátnost, zdůvodnění své světské moci, motiv, proč nenávidět druhého, nebo omluvu pro své zločiny. Stačí přece prohlásit „je psáno, že…“ a diskuse končí. Nejde o žádnou novou metodu. Náboženské texty se téměř vždy alespoň z části nějak dotýkaly politiky a taktiky. V bible se kupříkladu ospravedlňuje státní převrat krále Jehúa, když se postavil proti Achabovi tolerujícímu kult boha Baala. A to je jen jeden z mnoha příkladů.

V Knihách se nachází to, co se tam hledá. A slyší se to, co se slyšet chce. Obsahují to, co duchovní a mocní v dané chvíli, nebo ti, kteří pošilhávají po jejich trůnech, nařídili, aby obsahovaly. Prorok islám Muhammad by byl bezpochyby překvapen, kdyby viděl, jak se muslimové perou s jeho jménem na rtech. Ježíš by v minulosti měl asi rovněž vrásky při pohledu na církve ohánějící se jeho jménem.

Manipulovat věřícími je o to snazší, pokud národy neznají posvátné Knihy těch druhých. Bohužel často neznají dobře ani ty své. Koktat a recitovat slovo od slova „boží slovo“ neznamená automaticky mu rozumět. Zejména, když se původní smysl po cestě k dnešku poztrácel. A když fetišizace doslovnosti brání najít v textu skutečný záměr, který se nedá objevit jinak než v souvislostech a v kontextu s mentalitou a společenskými diskusemi doby, kdy text vznikl. Korán přinášel pokrok do postavení ženy v Arábii 7. století. Dnes se ovšem z koránských zásad stal v Arábii a jinde v muslimském světě nástroj k ponižování žen.

Jazyk Písma býval, pravda, vždy v jistém smyslu jazykem cizím. Je to další společný rys pro náboženství Knihy. Poslední století před naším letopočtem nepoužívala většina židovské populace hebrejštinu. Mluvilo se aramejsky nebo řecky. Národy severní Afriky a Španělska, obrácené na islám arabským jezdectvem, nerozuměly arabštině koránu. Podobně tak nechápala velká masa křesťanů latinu vulgáty, latinského překladu biblických textů od církevního otce Jeronýma.

Nesrozumitelnost a cizost nemálo přispěly k tajemnosti textů a snad i zvyšovaly jejich vážnost a svůdnost. Proto také ochránci víry a posvátných zákonů pohlíželi nevraživě na překlady biblických textů do běžně užívaných jazyků, ať to byl překlad alexandrijské bible do řečtiny nebo německá bible Lutherova či překlad do španělské starorománštiny. Od 13. století platil inkviziční zákaz držení biblického textu v překladu do běžného jazyka. Pokud byl u někoho v držení, měl být předán příslušnému biskupovi a spálen. Postupně se staly hebrejština, latina a posléze arabština jazykem Boha. Byl to snad způsob, jak chránit „boží slovo“ před úchylkami? Spíše to byl nejjednodušší způsob, jak o to ochránit dogma před prověrkou vlastním svědomím věřícího.

Dnes, kdy tu a tam doutnají zárodky nové náboženské války, by se četba základních textů a to textů veškerých a jejich srovnávání měla stát nutností. Byl by to dobrý protijed na fanatismus a netoleranci. Nikdo přece nemá monopol na pravdu ani na omyl.