Po ztroskotání komunismu nezmizela touha mít nějaký monoteismus. Rozpad komunistického hnutí, které je svým způsobem historicky čtvrtou podobou jednobožského universalismu, však přece jen přinesl jistou změnu. Pozornost se obrací od hledání nového náboženství zpět k monoteismům historickým. Takový posun optiky nabídl starým universalismům novou šanci. Není divu, že začaly více či méně nenápadně využívat příznivé chvíle pro obnovu ztraceného vlivu.


Souběžně s tímto procesem vychází řada studií, které podrobují náboženství kritice. Jejich dopad zatím čeká na zhodnocení. Představují protipól k všudypřítomné tezi o „návratu náboženství“. Je pravdou, že se pokaždé nevyhnou léčkám jednostrannosti, netolerance a nechuti k jinakosti. Nezřídka z nich trčí radikálnost a sklon přehánět malichernosti. Přesto si zaslouží být brány vážně alespoň v jednom ohledu. Především pak tehdy, kdy náboženstvím adresují podezření, jež není neoprávěné. Násilnické sklony, s nimiž se křesťanství a islám musely od svých počátků potýkat a vyrovnávat, nejsou pouze úchylkami, které falšují blahodárnou podstatu těchto náboženských teorií. Jsou naopak manifestací válečnického potenciálu existenčně s nimi pevně spojeného.

Všimněme si v této souvislosti studií egyptologa Jana Assmanna o Mojžíšovi a jeho postoji k egyptskému náboženství (Moïse l'égyptien : Un essai d'histoire de la mémoire; Violence et monothéisme; Le prix du monothéisme). Vyprovokovaly diskusi o dopadu monopolizování pravdy na ráz postmojžíšovských věrouk. Do bádání o náboženství a civilizaci zavádí Assmann pojem „vzdoronáboženství“. Na příkladu kultu Atona, který ustavil faraón Achnaton v 14. století př.n.l., ilustruje takovou „vzdorovíru“. Popisuje pak, jak se tento epizodní prototyp věroučného „vzdorování“ stává inspirací pro Mojžíšův monoteismus. Ten je pak prvním „vzdoronáboženstvím“, které ve zkoušce dějinami obstálo. Samozřejmě za nemalou cenu, kterou, jak známo, musel zaplatit židovský národ, nositel nové víry.

Assmann pracuje s hypotézou, která není přijímána jednoznačně. Leč nelze popřít, že argumentuje přesvědčivě a že jeho výklad otevírá zajímavou perspektivu bádání o civilizaci a civilizacích. V Assmannově přístupu lze vidět i důkaz, že se vědám o antice vrací jejich někdější vážnost. Pozbyly ji následkem úpadku zájmu o humanistickou kulturu a o antickou filologii po roce 1945. Evropský boj za civilizaci, který dostal název renesance a který trval od 15. do 20. století, postavil proti křesťanství hellénismus. Assmann dnes přichází s jinou linií konfrontace. Nejen starší, ale i radikálnější. Judaismus proti egyptství.

Při pročítání úvah, výkladů a argumentace zmíněného egyptologa se stáváme svědky změny šifrovací mřížky či výchozího vzorce k pochopení dějových souvislostí. A tato změna vede k posunu ohniska evropské renesance a to od renesance hellénocentrické k renesanci egyptocentrické. Renesance představuje jakousi polemickou formu kulturní komparace. Takové porovnávání se pak neodehrává jen v oblastech filologie, teorie poznání a umění, ale vyvolává především soupeření teologií těch „starých“ a těch „moderních“. Je jasné, že taková „re-nesance“, takové „znovu-zrození“, která je navíc otevřeně deklarovaná, musí vyvolávat velmi silné kritické pnutí.

„Znovu-zrození“ nemůže zůstat bez dopadu na kultury, v jejichž prostředí vzniká a působí, a odehrává se na jejich úkor . Představa „re-nesance“ starého nutně zahrnuje požadavek práva na obnovu idejí, umění a ctností, vyhnaných a zapomenutých. Nárok na takové právo je udržitelné jen za předpokladu, že se podaří přesvědčivě obhajit všestrannou komplexnost „obnovené“ kultury.

Příkladná je v tomto ohledu Evropa 16. století, kdy filologové, umělci, inženýři a vědci počátků novověku vytvářeli frontu proti nedostatkům křesťanského poznávání světa a uměleckým limitům křesťanství. Bránili právo oživovat zapomenuté, což znamenalo návrat k antické řecké tradici poznávání a k řeckému umění. Většina vzdělanců a umělců se postavila za právo oživit antické ideje, což mělo za následek zrod civilizace moderní Evropy. Její bohatost vychází z bipolární podstaty, kterou tvoří zdroje židovsko-křesťanské a helénsko-humanistické.

Vraťme se k pojmu „vzdoronáboženství“. Podle Assmanna neznamená pouze ad hoc epizodu ve světě antického polyteismu vyvolanou nejprve Achnatonem a pak monoteistickým judaismem. Jedná se o historicky ověřený prototyp náboženství, které se vyznačuje svárlivostí a polemickou horlivostí. Jeho kritičnost a prudkost je dvojsmyslná, spasitelská a zároveň ničivá. Předvojem takového „vzdoronáboženství“ jsou horlivci, zéloti, kteří vyhlašují nadřazenost jejich jediného Boha a s ním spojené jediné Pravdy, pro kterou hledají a nacházejí její nepřátelé.

Celé spektrum zahrnuje vzdoronáboženskost antiegyptskou, antikananejskou a antibabylonskou u Židů a četné podoby vzdoronáboženství u křesťanů, které byly zaměřeny protiřímsky, protihelénsky, protižidovsky a protipohansky. Nadto sem patří vzdoronáboženství muslimů, které spojuje protestní motivy protipolyteistické a rovněž i protikřesťanské a protižidovské. Podobně osvícenci 18. století, zejména militantní přívrženci francouzské revoluce, vyznávající kult rozumu a mravnosti, projevovali známky vzdoronáboženskosti, zejména v téměř fanatickém proudu antikatolickém a antifeudálním.

Militantní ateismus komunistického hnutí měl všechny rysy horlivého vzdoronáboženství. A spočíval na odmítnutí většiny předchozích kulturních tradic. Takzvaná buržoazie se stala pro komunismus nositelkou pohanství. Fašistická hnutí jako nacionálně apokalyptická náboženství se projevují obdobně a výrazně v nich vládne vášnivost antisemitská, antikřesťanská a antikapitalistická.

Renesance ve znamení obratu ke starověkému Egyptu podle návodu Jana Assmanna by mohla být jistým východiskem. Nabízí srovnání, které staví kultury netolerance na Blízkém východě a v Evropě do protikladu ke kultuře staroegyptského typu, ale zároveň i ke kultuře mediteránní a indické, zapomenuté a potlačené kultury tolerance. Nikoliv ovšem jen ve smyslu etickém, ale i v rovině teorie poznání a kosmologie. K označení celku těchto podnětu zasluhujících renesanci nebo alespoň připomínku použil Assmann výraz „kosmoteismus“. Jedná se o „náboženství“, které ve jménu principu mnohočetných představ „Nejvyššího“ brání rozvíjet jednostranné koncepce a názory, typické pro horlivý, vášnivý a zaujatý monoteismus.

Nejedná se samozřejmě o nějakou obnovu náboženství s egytskými božstvy. Ani doslova, ani metaforicky. Nehledě na to, že obrazu, který má moderní doba o světě, je dnes zcela cizí myšlenka na jakoukoliv celosvětovou zbožnost. Bylo by konekonců i zcela absurdní představovat si návrat k mnohobožským normám starověku. Přesto by heslo „Egypt“ mohlo připomínat osvícenější náboženskou atmosféru, v níž jedy nepřátelství vůčí jiným kultům, především vůči obrazomilcům, ještě nezačaly kontaminovat společenské prostředí.

Globalizace, kterou dnes žijeme, má řadu tváří. Kultury do sebe narážejí, soupeří, ale také se vzájemně ovlivňují a jedna druhou civilizují. „Poslední soud“ vtrhl do každodenní činnosti, „zjevením“ je stav životního prostředí a „účtování“ se děje podle lidských práv. Když vyprchá spasitelská a ničivá horlivost náboženství, přichází čas si uvědomit, že jediná ještě otevřena a dosud nenastoupená cesta k budoucnosti, která nám zbývá, je cesta lidské civilizace.