Návrh nové egyptské ústavy otevírá islamismu dveře do veřejného života a ještě s poklonou. Reakce jsou bouřlivé a zemi rozdělily na dva znepřátelené tábory. V polovině prosince má o nové ústavě rozhodnout všeobecné hlasování. Bude-li přijatá, jak může změnit klíčovou zemi arabského světa?



Navzdory bojkotu a pouličním protestům schválilo poslední den listopadu Ústavodárné shromáždění Egypta novou verzi egyptské ústavy. Všeobecné hlasování, plánované na 15. prosinec, by mohla ještě zkomplikovat hrozba ze strany většiny soudců. Odmítají dohlížet na regulérnost voleb, byť je Nejvyšší soudní rada vyzývá k poslušnosti.

Opozici vadí záměr islamistického prezidenta Muhammada Mursího protlačit novou ústavu silou, byť s rouškou referenda, spíše než dialogem. Závažnější je však náboženský konzervativismus, který se prostřednictvím nového základního zákona vnucuje egyptské společnosti. Zápas liberálního modernismu s islámským konzervativismem se vrací na pořad dne.

Nová ústava má nahradit starou z roku 1971. Pocházela z éry Anwara as-Sádáta a byla několikrát upravena. Zásadní spor se točí okolo místa a úlohy šaríy, „božího zákona“ islámu. Otázka stojí, zda se v ústavě má odkazovat jen na „principy šaríy, základní zdroje zákonodárství“, jak tomu bylo víceméně doposud, nebo se má přímo odvolávat na „ustanovení šaríy“? Bezskrupolózní ovlivňování světských zákonů pomocí regulí šaríy prosazují Muslimští bratři a salafisté, radikální puritánští konzervativci. Takový postoj uvolňuje cestu k doslovnému chápání „božího zákon“, rozuměj koránu a tradic, jinými slovy, k sešněrování světských záležitostí náboženskými ustanoveními zhusta branými doslova. Pochopitelně to dává vale sekularizaci veřejného života a liberální demokracii.

Ústavodárné shromáždění ovládli zastánci islamismu. Liberálové, levice a křesťané – koptové tento orgán bojkotovali, neboť měli výhrady ke způsobu, jakým byl zvolen. Islamisté, nacházející v islámu politickou derektivu a ideologii, jsou zpravidla pokládáni za silné konzervativce. Prozatím sázejí spíše na uchování statu quo, chtějí si, alespoň napovrchu, uchovat zdání, že hledají v rámci egyptské společnosti kompromis, a brání se radikalismu. Možná i proto, že by nebylo rozumné dráždit Washington, odkud přichází do země nemalá finanční pomoc. Rozjitřená společnost však žádá rozhodné kroky, jedna její část ve smyslu islamizace, druhá sní o opravdové demokracii. Pouze jen hra na změny nebo drobné kroky, to neuspokojují nikoho.

Leč i malé posuny jistým směrem by mohly posléze strhnout lavinu. Článek 219 nové ústavy je něčím takovým. Co bylo vyhnáno dveřmi, by se mohlo vrátit oknem. „Principy šaríy“ se tu definují jako „principy, ustanovení a soudní praxe sunnitské doktríny islámu“. Ze čtyř zavedených sunnitských právních směrů má v dnešním Egyptě většinu hanafijský mazhab (směr), relativně umírněný, podobně jako v Turecku nebo Sýrii. Co rozumět pod „principy šaríy“ bývalo doposud v pravomoci Nejvyššího ústavního soud. Nová formulace nahrává konzervativnímu výkladu a staví dosavadního arbitra mimo hru.

Otazníky vyvolala i další novinka. Islámská universita al-Azhar by měla převzít roli „konzultanta“ ve věci interpretace „božího zákona“. Že se al-Azhar vyjadřuje k některým veřejným a společenským záležitostem, není ničím novým. Dá snad ústava náboženskému učilišti větší váhu a snad i pravomoci? Bude stanovisko al-azharských ulamá závazné nebo zůstane pouhým doporučením? Obecně platí, že autorita, která není svoji povahou ani soudní, ani zákonodárná, nemá právo zasahovat do soudů nebo zákonů. Jazyk nové ústavy spíše zamlžuje než vyjasňuje, zřejmě proto, aby islám a jeho instituce mohly mít poslední slovo. Záměrem patrně nebude učinit z Egypt teokracii, leč náboženskému konzervativismu se zametá cesta.

Spornost čiší i z článků, hovořících o ochraně osobních, politických, ekonomických a občanských práv a svobod. Článek 43 zaručuje „svobodu víry a kultu“ a článek 45 hovoří o „názorové svobodě a svobodě vyjadřování“. Leč článek 44 zavádí do těchto svobod nebezpečně gumové pravidlo. Je jím zákaz „urážet proroky monoteistických náboženství“. Že jde o trik průhledný, netřeba pochybovat. Nechává vzpomenout na ústavy, jejichž tvůrci se svobody vlastně bojí. Nejprve se všechny svobody vyjmenují, aby se vzápětí začaly vymezovat a z práv se ukrajuje.

Nepřímý odkaz na křesťanství a judaismus, obsažený ve zmínce o „monoteistických náboženstvích“, sleduje asi jiný cíl než jakousi náboženskou toleranci a ochranu odlišné víry. Je to skrytý útok na nevěřící a širší okruh jinověrce. Žádný Egypťan nebo Egyťanka nemůže nemít náboženství, stejně jako se nemůže hlasit k jiným vyznáním než jsou islám, křesťanství a judaismus.

„Rovnoprávnost mužů a žen“ ze staré ústavy se nahrazuje vágnější „rovnoprávností všech Egypťanů“. Zjevně nenáhodný pojmový zmatek. Servíruje na zlatém podnosu možnost napadat dosažené výdobytky na poli rovnoprávnosti ve více směrech. Jak v interpretaci šaríy ohledně dědického a rozvodového řízení, která práva muslima a muslimky dosud vyvažovala, tak pokud jde o rovnost mužů a žen v občanském a společenském smysl. Rozpaky určitě vyvolá ustanovení, podle něhož je žena „vázaná povinností hledat rovnováhu mezi svými povinnostni v rodině a v zaměstnání“. Navíc se určuje státu fungovat jako ochránce „pravé podstaty egyptské rodiny“ s úkolem „podporovat její morálku a hodnoty“. Výslovně se už nezakazuje „kupčení s lidmi“, což může vést k obnově praxe sňatků s nedospělými dívkami. Velmi zneklidňující je zmínka o úloze státu ve vztahu k umění, vědě a literatuře. Měl by dbát o to, aby „sloužily společnosti“.

Nová ústava mírně limituje moc prezidenta. Omezuje jeho působení na dva mandáty po čtyřech letech. Prezident zůstává pilířem systému. Plní funkci náčelníka armády a šéfa diplomacie. Je volen všeobecným hlasováním. Oproti minulosti ztrácí právo rozpustit parlament a nemůže přímo jmenovat nebo naopak zbavovat funkce ministry.

Poprvé tato nová egyptská ústava zmiňuje armádu. Omezuje se její pravomoc soudit nevojenské osoby. Pozice armády v Egyptě je ovšem silná a těžko jí něco ústavou vnucovat. I tady má nemalý vliv americká pomoc Egyptu. Armáda zůstane i napříště státem ve státě. Pro islamismus to sice není ideál, ale nejsme v Turecku, kde armáda je nositelem sekularizace a garantuje uchování demokracie. Nejsme ovšem ani v Túnisku, kde armáda je slabá. V Egyptě bude rozumný politik sázet spíše na kompromis než na konflikt s armádou.

Uvolnit by se podle návrhu nové ústavy měla tisková svoboda. Ke vzniku novin a dalších periodik stačí napříště jednoduchá registrace. O zákazu nebo zabavení tiskoviny má do budoucna rozhodovat výhradně soud, nikoliv nějaký úřední dekret. To jsou nesporně moderní a pokrokové novinky, které by v rámci objektivity neměly být zamlčeny.

Ke sporům islamistického prezidenta se soudci nezůstalo Ústavodárné shromáždění ovládané Muslimským bratrstvem lhostejné. Návrh ústavy snížil počet členů Nejvyššího ústavního soudu o téměř polovinu a činí z něho jedenáctihlavý orgán. Má to snad být předehra k čistce v instituci, která se vůči islamismus nechová nijak vstřícně?

Nová ústava opravdovou demokracii do Egypta nepřinese. Očekávat lze spíše nové konflikty, které korupcí a nepotismem dlouhodobě nemocná společnost držela doposud násilně pod pokličkou. Zklidnění veřejné scény je sotva na dohled. Nezapomínejme také, že země nedokáže přežívat bez americké pomoci. Pro regionální stabilitu je to výhoda. Dráždit Washington by si zřejmě dovolili jen nezodpovědní radikálové. Egypt pod Mubárakem začal zaznamenávat nemalý ekonomický růst. Na míru chudoby v zemi a stav společnosti to vliv nemělo. Tady vězí zásadní otázka egyptského dneška. Islamismus zatím slibuje a pracuje na oslabování politických protivníků. Především z řad zastánců liberální demokracie. Na to aby se země povznesla a riziko její sociální výbušnosti se zmírnilo, bude třeba jiný recept.