Letos se ve Francii znovu rozhořela veřejná debata o islámském závoji. Návrh školské směrnice, která hodlá nepřipustit islámské zahalování na francouzských universitách a veřejných vysokých školách, zmobilizovala hlasy odpůrců i zastánců oživené muslimské zvyklosti. Otázkou je, zda taková bipolarita veřejné debaty „pro a proti“ nevyhání na okraj jiné správné otázky.


Francie již dříve přijala dva zákony týkající se islámského zahalování. Od roku 2004 se zakazují „ostentativní náboženské symboly“ ve veřejných školách, rozuměj nižších stupňů, a od roku 2011 platí zákaz intergrálního zahalování ve veřejném prostoru, především v dopravě, bankách a školách. Soudí se, že závoj je výrazem popírání svobody žen, pokládá se za formu sektářství, za výraz tmářského myšlení, odrážející a stvrzující moderní humanitě nepřijatelnou nerovnost muže a ženy. Hlavní argument vychází z toho, že tato oděvní zvyklost uvádí v pochybnost princip laickosti, jinak řečeno příkaz náboženské neutrality na veřejnosti, který spolu se zásadou občanské rovnosti, jíž je cizí náboženská polarizace společnosti, představuje sukus francouzského republikánství.

O islámském zahalování se vedou rozmanité spory a váže se k němu nespočet výkladů. Nejde o to se k nim vracet, nýbrž o to uvést tento oděvní náboženský projev do souvislosti s jinou otázkou. Sociologové dnes mluví o fenoménu tzv. „nových náboženských hnutích“. Řadí se k nim křesťanské proudy evangelistů nebo neobaptistů, kteří odmítají Darwinovy evoluční teorie a propagují teze kreacionistů. Do této skupiny patří rovněž muslimské proudy, nesené prozelyty a novými konvertity, kteří odmítají míchání pohlaví ve školách, jak studentů, tak učitelů, a zpochybňují obsah výuky. Obě radikální tendence se pak shodnou na odmítání Voltaira, osvícence a kritika dogmatické víry, stejně jako Pascala, ostrého kritika náboženského pokrytectví a zastánce hluboké náboženské citovosti.

„Nová náboženská hnutí“ jsou spíše než výrazem „návratů k Bohu“ ilustrací mutace náboženskosti. Nemají totiž mnoho společného s tradičními náboženstvími, která přispěla ke vzniku velkých civilizací. Jde jim o to předvádět velmi důrazně a viditelně absolutně „čistou náboženskost“ a to jako zásadní a vlastně jediný výraz identity, náboženskost, která nemá nic společného s nějakým dalším symbolickým kulturním systémem a mít nechce.

Občas se na této půdě hledají argumenty pro „konflikt civilizací“, leč to by tato radikální hnutí musela být s nějakou civilizací spojena, což neplatí. Naopak pěstují mezi svými přívrženci nadřazenost ve vztahu k okolnímu světu a odpor k jakékoliv z dosavadních kultur a civilizací. Pokládají je tak či onak za pohanské, neboť více či méně dotčené sekularizací a ovládané sexem, penězi a světskou politickou mocí. Taková kulturu negující náboženskost se přenáší virtuálně bez nároků na znalosti a bez ohledu na lidskou zkušenost. Nejde tu o žádný střet civilizací, pouze o střet ignorancí.

Nemíchat se s jinými, kteří nejsou přesně jako my, a zůstat „čistý“, to základní věc, o kterou jde. Vše k tomu také míří – oddělit se a „rozpoznat se“. Proto takový důraz na oblékání: vyznačuje rozdílnost, odlišnost. Hranice čistoty se určuje podobou pozdravu, hovoru, stravování, oblékáním. Postupně se tak posiluje čistota skupiny a stírají se rozdíly mezi jejími členy až do té míry, že každý z mladých příslušníků ztrácí vědomí o tom, kam kdysi patřil. Když zmizí původní identifikační kontury, ztrácí se opora pro rozdílné názory, které plodí nejednotu a produkují spory, a nic už skupině nebrání uvažovat jako jeden muž. Přísný dohled nad intelektuálními dispozicemi jedinců zaručuje jejich splynutí do tvárné masy. Skupinová konformita může dospět až ke komickým detailům. Salafisté, puritánští muslimští tradicionalisté, kupříkladu nepovažovali Ibn Ládina za řádného muslima, protože při jídle používal levou rukou a nepohrdal klenoty, neboť míval na ruce prsten.

Každý jedinec zapojený do takové skupiny prochází proměnami psychiky a dostává se do stavu jako by byl zhypnotizován. Čeká se, že nebude přemýšlet, že mu bude stačit pouze mechanicky opakovat počínání a gesta zbožných předků, jak to od něho žádá skupina. Něco podobného nemusí být nutně nebezpečné pro společnost, leč závažným se stává bez sebemenší pochybnosti, když je mladý člověk systematicky zbavován možnosti zůstat „myslícím subjektem“. Osobní názor přestává existovat sám o sobě a mění se na záležitost a téma pro celou skupiny. Takto se postupně eliminuje celé soukromí jedince. Vyřazení rozumového uvažování a jeho nahrazení zvykovou nápodobou patří do taktiky nových náboženských hnutí přerušit vazbu s kulturami, protože náboženské musí podle nich být „nadřazeno“ nad všechny civilizace.

Popsaný jev staví dilema snahám zabránit pronikání islámského závoje na university. Co udělá takový zákaz se sektářským chováním a počínáním nových náboženských hnutí? Zapomíná se, že se rozmáhají v sekularizovaných společnostech, které nejsou příliš vyzbrojeny k tomu, aby činily rozdíl mezi tím, co se vztahuje k náboženství a co naopak slouží indoktrinaci. Zákaz náboženských symbolů přikazuje věřícím zřeknout se vizuálních znaků náboženskosti, nebo přesněji, přikazuje to věřícím ženám, neboť na holé hlavy s mohutnými plnovousy, splývavé košile a ponožky přetaženými před sportovní tepláky, tedy vzhledové a oděvní zvyklosti těch, kteří zakazují pohlédnout na ženu, žádné restrikce neplatí.

Přerušení lidských a společenských vazeb představuje prvořadý záměr radikálů. Chtějí oddělit mladé lidi od zbytku světa a od všeho, co slouží jejich zařazení do společnosti, ať jsou to profesoři, učitelé, rodiče, přátelé, kino, divadlo, hudba, dějiny, literatura. Zákaz islámského závoje, byť motivován zásadně odlišnými a racionálně zdůvodnitelnými pohnutkami, může tak nepřímo nahrávat radikálnímu požadavku sektářů vydělovat, stranit se. Vyhání náboženskost od náboženské kultury do náruče indoktrinace, nebo alespoň pod ochranu jejích nositelů. Nikdo se přece nechce stát spojencem praktik, které mají jediný cíl, totiž vést věřící k tomu „zůstat čistí“ odvrácením se od „jiných“ a vytyčovat symbolické hranice, které oddělují věřící a nevěřící, muže a ženy.

Jakou tedy zvolit strategii, má-li se zabránit mladým radikálům vynucovat si veřejnou pozornost odlišováním se a přitom je neponechat výlučně pod vlivem a v rukách těch, kteří je hodlají s konečnou platností zbavit všech vazeb ke společnosti? Jak přitom zabránit, aby se sankce nedotkly bez rozdílu všech mladých, kteří zkrátka věří v Boha? Takové nerozlišování dokáží radikálové pokaždé využít ve svůj prospěch a jde jim na ruku. Bránit společnost před sektářskými projevy a chováním předpokládá nesnadný a zdlouhavý proces výchovy a vzdělávání. A neobejde se to bez účasti samotných věřících. Obrana náboženské kultury před indoktrinací a sektářstvím by měla být jejich bytostným zájmem.