Hnutí fanatických bojovníků a teroristická organizace vystupuje s nárokem představovat zárodek životaschopného státu. Je taková aspirace reálná a jaké jsou její vyhlídky?



Před několika měsíci se objevil nový světový nepřítel. Jedná se o džihádistickou skupinu, zprvu nazývanou Islámský stát v Iráku a Levantě a posléze Islámský stát (IS). První verze této organizace se objevila v říjnu 2006, když různorodé iráckých džihádistické skupiny uzavřely spojenectví. Kořeny jdou ovšem hlouběji a vycházejí z reakce na americkou invazi do Iráku v roce 2003. Po letech na okraji radikálního proudu, jemuž udávala tón strategie globálního džihádu al-Káidy, se výbuchem války v Sýrii a smrtí džihádistického chalífy Ibn Ládina nabídla šance jiným pretendentům obnovy chalífátu. Abú Bakr al-Baghdádí, vůdce IS, obratně zatáhl svou organizaci do bojů v Sýrii. Se svými bojovníky, kteří se zocelili na syrském válčišti, vtrhl letos do Iráku a ovládl nemalý díl západu a severu země. První den letošního ramadánu na konci června se al-Bagdádí prohlásil chalífou Ibráhímem. V televizním vysílaní přenášeném do celého světa se objevil v mešitě Mosulu a vyzval všechny muslimy světa, aby se mu podřídili.

Koncem léta začala organizace IS uvádět do praxe svou vizi budování státu. Dovídáme se o případech odstrašujícího a donucovacího násilí, o pronásledování náboženských menšin, podřezávání západních rukojmí, o masových popravách syrských vojáků, o ničení kulturních stánků a památek. Přicházejí i zprávy, že IS je schopen udržet v chodu ropné vrty a rafinérie, které dobude a obsadí, stejně jako dbát na chod mlýnů a pekáren. Kdo se vzdá, podřídí nebo se podrobí nové moci může být vzat na milost.

Novost a zvláštnost tohoto islamistického hnutí, jenž má strategii džihádu nejen jako války obranné, nýbrž daleko více jako války osvobozovací a zároveň občanské, je vepsána do jeho názvu. Označuje se za stát. Al-Qáida, odkazovala svým pojmenováním „základna“ na polovojenský výcvikový tábor v Afghánistánu, kde se toto uskupení zrodilo. Hamás v Gaze je „hnutím odporu“. Libanonský Hizbulláh byl partyzánským hnutím, které změnilo v politickou stranu. V případě IS se etatické poslání přímo a otevřeně deklaruje.

IS má svého vůdce, armádu, finance, zakladatelské principy a především území. Tyto atributy mohou džihádistickou organizaci posunovat směrem k nějaké formě státu. Leč „státotvornost“ IS se bude muset prokázat zájmem a starostí této nové podoby džihádismu o efektivní vládnutí, což je spojeno s budováním a opravami cest, nemocnic, škol, s efektivním hospodařením s vodou a elektřinou, výběrem daní a bojem s korupcí. Stručně řečeno, státu je určeno nejen bojovat, leč rovněž řádně spravovat běžný chod života společnosti na území, kde se ustavil.

K obecným principům státnosti přidává IS odkaz na legitimní historický nárok. Zasahuje do Iráku a Sýrie. Obnovu někdejší územní jednoty celku, kdysi označovaného za „Úrodný půlměsíc“, chápou někteří tamní sunnité za spravedlivý nárok a dějinnou odplatu. V jedné ze svých propagačních publikacích oznamuje seskupení IS, že „strhlo hraniční čáru vymezenou bezvěrci“, která oddělovala Irák od Sýrie. Prý se tak zahlazuje potupa muslimského světa spáchaná před sto lety lety na základě Sykes-Picotových tajných dohod z roku 1916.

V letech 1916 až 1920 si Francie s Velkou Británií rozdělily po rozpadu Osmanské říše sféry vlivu na Blízkém východě. Nebylo tehdy ve zvyku ptát se domácího obyvatelstva, co si myslí. Nemluvě o tom, že tu navíc byl nesplněný příslib velmocí pomoci Arabům k nezávislosti odměnou za protitureckou vzpouru vedenou z Hidžázu Fajsalem, synem Hášimovce Husajna ibn Alího, šarífa Mekky, v letech 1916-18. Samotný Fajsal se pak na mírové konferenci ve Versailles v roce 1919 marně dožadoval dodržení britského slova v plném rozsahu. V roce 1921 mu byl přidělen jen trůn v Bagdádu pod britským dohledem. Stejně tak by se dala připomenout nevole Arabů, kterou v roce 1917 vyvolala Balfourova deklarace, stvrzující britskou pomoc ke zřízení židovské národní domoviny v Palestině.

Po časech, kdy al-Káida ústy svého šéfa Ibn Ládina volala ke sjednocení muslimů pod jedním chalífou, začíná IS ustavovat islámský státní útvar, aby napravil „historickou nespravedlnost“ tam, kde západní velmoci v éře koloniální minulosti rozdělily muslimy Sýrie a Iráku. Pokud se IS vydává nejen za strůjce nového pořádku na tradičních základech, ale i za aktéra nápravy dějin, není divu, že nachází porozumění v řadách muslimů a může se těšit z momentálních úspěchů. Sám jsem byl svědkem, když syrští povstalci letos na jaře vysvětlovali, proč se zapojili do boje s režimem Asadovců. „Je to třetí revoluce. První byla revoluce proroka Muhammada, ať Boží požehnání a mír s Ním zůstává, druhou byla arabské revoluce v roce 1916. Nyní jde o třetí revoluci ve jménu Boží spravedlnosti“.

Leč „státotvornost“ IS má i svou druhou stránku, v níž vězí zásadní slabina. Tento „islámský stát“, dawla islámíja fí Irák wa Šám, ve zkratce Da´iš, jak čteme na jeho výhružně vlajících černých praporech, je contraditio in adjecto, protiřečí si. Stát by se měl vykazovat nějakou historicky zdůvodněnou legitimitou, společenskou soudržností, většinovým souhlasem s podobou spravedlnosti, společně přijímanou ideologií, fungující správou, jasně vymezenými hranicemi, mezinárodní uznání a přijetí ke společnému stolu národů. Hlavním principem pro stát je tedy vymezenost, tedy někde začíná a někde končí. Stát může vzniknout jen jako územně a právně stanovený rámec, nikoliv jako projekt v pohybu.

Koncepce chalífátu, který má spojit muslimy celého světa pod sunnitskou mocí a vyhnat nebo si podrobit jinověrce či bezvěrce, s limity a zvyklostí vymezení státu nepočítá. Chalífova moc je absolutní a nedělitelná. Svévolnou iniciativou obnovený chalífát, odvolávající se na „boží zákon“, oživuje minulost dojmovou a podle potřeby zfabulovanou. Absolutizuje „spravedlnost“ a „nespravedlnost“, „víru“ a „nevíru“, aby zdůvodnila právo moci na hrubý nátlak, násilí a beztrestné vraždění. Jeho záměrem je expanze, zprvu s horizontem Bagdádu a Damašku a posléze mířící na celý muslimský svět. Své potenciální „občany“ spatřuje po celé planetě.

Tzv. „Islámský stát“ má zjevně větší ambice než jen napravit jednu epizodu z koloniální minulosti. Zdá se, že hodlá naruby převrátit celé dějiny a nespokojí se z pouhým etatickým ukotvením. Obratně rozvrací a budí strach, leč jeho megalomanské aspirace ho nakonec zničí. Nedovolí mu vytvořit dlouhodobě životaschopný stát nebo se do nějakého státního útvaru prostě rozředit.