Zavřeme hranice nebo oči?

17. 02. 2016 | 11:02
Přečteno 15861 krát
Přinutí nás událost silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem zavřít hranice nebo zavřít oči?


Vzdor krátce trvající záplavě výpovědí a dojmů, kterou na nás počátkem roku hrnula média, musíme si dnes přiznat, že o věci samé mnoho konkrétního nevíme. Jistota panuje jen o tom, na co mysleli „agresoři“ a co probíhá hlavou domácích „svědků“.

Samotná „událost“ dobře pasuje na západní názor o „jinakosti“, kterou představuje uprchlík-migrant. Setkává se v ní dobromyslná andělskost s pohoršením a znovu probuzeným strachem z invaze odvěkých barbarů vedené proti naší civilizované realitě. Imigranti, kteří byli s pochopením a vcelku laskavě přijati, útočí na „naše“ ženy, napadají je a dopouštějí se na nich násilí.

Soudy tohoto druhu se vynášejí už jaksi automaticky, začne-li se mluvit o uprchlících a jejich přijímání. Obratem jsou ztotožněni s agresory během „události“, i když to tak jednoznačné a jisté zcela není. Kdo to spáchal? Přistěhovalci usazení již dlouhodobě? Právě dorazivší migranti? Organizovaní kriminálníci? Nebo zkrátka výtržníci a chuligáni? Čekat na to, až se něco vyšetří, netřeba. Odpovědi se znají předem. A „událost“ rozpaluje diskusi o tom, zda tváří v tvář náporu ubohosti a bídy světa máme povinnost „přijímat nebo se uzavřít“? Dojmy a výmysly mají vlastní život a fakta nepotřebují.

O mnoho lépe na to ovšem nejsou ani zastánci otevřenosti. Názor, že je třeba uprchlíka, žadatele o azyl, který prchá před tzv. Islámským státem nebo válčením, přijmout, není vzorem krystalicky čisté nevinnosti a upřímnosti. Z přemíry naivity hřeší. Uprchlík je brán ve stavu své momentální bezmoci a na jeho kulturní výbavu se nehledí. Je to oběť, do níž se z dobré vůle promítá buď přesvědčení humanistického závazku vůči člověku v nouzi nebo pocit provinění plynoucí z toho, že já se mám lépe, zatímco on je na tom špatně. Vidím před sebou toho, kdo trpěl a přežil a zapomínám, že uprchlík si v sobě nese něco z kulturní pasti, do které ho uvěznila předchozí výchova, diktující a určující podobu jeho vztahu k Bohu a k ženě obecně.

Na Západě si uprchlík nebo emigrant zachraňuje holý život, ale daleko obtížněji tu bude probíhat vyjednávání o jeho kultuře, o tom, co v něm zbude poté, když se vytrhl z vlastního prostředí, když se jeho představy setkají s realitou a narazí. Vztah k ženě, na Západě už moderně zformovaný, se nutně nebude všem příchozím jevit jako pochopitelný a přijatelný. Každého migranta tak čeká více či méně dlouhý proces názorového přerodu, v němž se budou mísit a potýkat obavy a kompromisy se snahami držet se „své kultury“. Stačí málo, náhlé vzedmutí stádnosti, citové zklamání, aby se bolestně připomněla někdejší kultura naráz cítěná jako ztrácející se nebo zrazená. Naivní je představa, že kolektivní adaptaci v hostitelském prostředí zajistí samy úřední postupy nebo ji zařídí charita.

Vydat doklady a poskytnout kolektivní ubytování nestačí. Jedna věc je dát azyl tělesnému, něco jiného je přimět ducha ke změně. Ten „Jiný“ přichází z bolavého a nehezkého světa sexuální mizérie arabo-muslimského světa a nezdravého vztahu k ženě, k tělu a k jeho touhám. Přijmout neznamená vyléčit. Vztah k ženě je v „Alláhově světě“ neuralgickým bodem. Žena je popírána, odmítána, zabíjena, zahalovaná, zavíraná nebo vlastněná. Takový přístup ovlivňuje negativně představivost, touhu k životu, tvořivost a svobodu. Žena je obrazem života, který je nepřípustný. Ztělesňuje touhu a tím, že dává život, se dopouští vlastně odporného zločinu, neboť co jiného může být zrození člověka podle víry, která preferuje věčnost před slzavým údolím života pozemského.

Takové přesvědčení produkuje islamismus a k němu ponouká. Nehoruje pro život, který zjevně nemá rád. Je to ztráta času před očekávanou věčností, pokušení, repetitivní plození bez hlubokého smyslu, vzdalování se Boha a nebe, protivné odkládání schůzky s nadčasím. Život je plodem neposlušnosti a tato neposlušnost je dílem ženy. Islamismus požaduje od ženy, aby rodila a opakovaně podstupovala tuto zkoušku, která ji vzdaluje od ráje. Na opakované těhotenství žena naříká a jejím rozením se jen stvrzuje, jak daleko má k Bohu. Žena jako nositelka život a život jako ztráta času, to jsou islamistické axiomy vedoucí k závěru, že žena je ničitelkou duše. Proto vyznavač islamismu přistupuje k ženě s nedůvěrou a obavou. Připomíná mu jeho vlastní tělesnost a jeho zrod ze ženy.

Ženské tělo je v kultuře „Alláhova světa“ chápáno jako veřejné. Patří kdekomu, nikoliv samotné ženě. O ženě v arabském světě píše alžírský spisovatel Kámil Daúd: „Komu patří tělo ženy? Jejímu národu, její rodině, jejímu manželovi, jejímu staršímu bratru, její čtvrti, dětem její čtvrti, jejímu otci a státu, ulici, jejím předkům, její národní kultuře, zákazům, které jsou na ní uvaleny. Všem a každému, jen jí samotné nikoliv. Ženské tělo je místem, k němuž žena ztrácí vlastnický vztah a kde pozbývá svou identitu. Ve svém těle je žena hostem, podřízena zákonu, který si ji přivlastňuje, aby ji vlastnictví sebe samé zbavil. Je povinna brát přitom odpovědnost za druhé, kterým je dovoleno za vlastní tělo nezodpovídat. Nese své tělo jako břímě. Musí chránit hranice ostatních, kromě vlastních. Má dbát o čest všech, kromě své, které je zbavována. Musí být oblečena za všechny ostatní, kteří jí zakazují nahotu, protože ta svléká ostatní a prozrazuje jejich lačné pohledy. Když se žena odhalí, vystaví se světu. Je za to viněna, protože odkrývá nahotu světa, nikoliv svá ňadra. Hraje se o ni, ale bez ní. Nedotknutelná, ale zbavená respektu ke své osobě. Touha všech, leč bez práva na vlastní touhu. Místo k setkání pro každého, nikoliv však pro ni samu“.

Migrant z „Alláhova světa“ zhusta pohlíží na svobodu jako na ženu. Chce ji, přeje si ji, ale nechápe, nerozumí, nedochází mu odpovědnost, kterou svoboda nese. Západ mu splývá s představou ženského těla, s nímž si lze podle libosti pohrávat. Zvyklost vidět ženu přes náboženské kategorie nebo skrze „ctnost“ zahalování zbavuje ženu těla tak, aby s ním nemohla svobodně nakládat. V této optice se pak ženská svoboda po západním způsobu nemůže jevit jako přednost, nýbrž jako pokleslá libůstka západního kultu svobody.

Není proto divu, že i názor nesoucí se ve smyslu „dobré vůle“ musel být „událostí“ v Kolíně nad Rýnem otřesen. To, co násilník pokládal možná jen za zábavu a odvázanost povzbuzenou bujarým slavením a patrně i přemírou alkoholu, nemohl západnímu uvažování nevyznít jako útok na samu podstatu západní modernity.

Kolín nad Rýnem se stal symbolickým místem, které nepřestává generovat výplody bujné fantazie. Krajnost, vytrubující do světa zvěsti o barbarské invazi, soupeří s fantasmaty násilníků. Nezahalené tělo ženské se v nich pokládá za tělo „veřejné“, které není vlastnictvím nikoho a tudíž patří všem. Odhalení skutečných viníků přestalo být zajímavé. Hra křiklavých obrazů a dráždivých přeludů je přitažlivější než skutečnost. Avšak ani fronta uprchlíků ještě docela nechápe, že azyl, to nejsou jen „papíry“, nýbrž je to závazek ke smlouvě s modernitou.

Sex spolu s demokracií zápasí v „Alláhově světě“ o to, kdo je jeho větší bídou. Došlo to až tak daleko, že se zrodil a prosperuje onen pornoislamismus, který slouží kazatelům islamismu k náboru jeho nových „věřících“. Nadpozemský a posmrtný ráj v něm dostává podobu zařízení poskytujícího neomezené sexuální služby jako odměnu zbožným, kde po způsobu mizerných pornofilmů se nedotčené panny odevzdávají k potěše sebevražedným „mučedníků“. Diktát puritanismu a prudérie pozemského světa, zahalování a mizení tělesnosti žen pod burkami, vyvažují sliby neomezných rozkoší tělesnosti ve světě záhrobním.

Islamismus je atentátem na lidské touhy. A je pravděpodobné, že potlačené touhy budou na Západě, kde je svoboda tak nestydatá, občas explodovat. V „Alláhově světě“ je pro tělesné touhy místo až po smrti a po výroku Posledního soudu. Tento odklad dělá z živého tvora zombii anebo sebevražedného atentátníka, který si smrt představuje jako orgasmus. Popřípadě z tohoto stavu vychází frustrovaný jedinec, který sní o útěku do Evropy, aniž by přitom unikal ze sociální pasti své vlastní zbabělosti. Její jádro vystihuje výrok: „Chci poznat ženu, ale odmítám, aby moje sestra zažila lásku s mužem“.

Vraťme se k otázce položené úvodem. Stane se „událost“ v Kolín nad Rýnem signálem, který by nás v Evropě měl přinutit zavřít dveře nebo oči? Rozumné není ani jedno, ani druhé. Sami nejlépe víme, k čemu dráty na hranicích a zamknuté dveře vedou. Z oken nebo kolem plotů se začne střílet. Je jedno, zda-li je příčinou, že někdo chce ven nebo naopak dovnitř. Vyjde to nastejno. Bude spáchán zločin.

Leč zavírat oči před klopotnou prací přijetí a pomoci uprchlíkům, před uvědomováním si, že to ponese nutnost pracovat na sobě i na druhých, je nejen nezodpovědná ležérnost, ale rovněž i andělskost, povrchně bezelstná, které nechybí předpoklady bezděčně a z naivity uvolnit stavidla zabíjení a zločinu.

Migranti nepředstavují apriori menšinu delikvence. Jde však o to vidět a přiznat si, že jejich příchod a přítomnost otevírá tázání po hodnotách, které je třeba sdílet, za kterými třeba stát, které máme povinnost bránit a které musíme opakovaně vysvětlovat. Pokud nás realita a naše vnitřní přesvědčení staví před nutnost uprchlíky neodmítat, musíme se k tomu postavit odpovědně a s patřičně rozumným pochopením pro veškeré důsledky.




Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy