Potenciální spolupachatelé atentátů spáchaných v pařížské redakcí časopisu Charlie Hebdo a v obchodě HyperCasher v Montrouge na jižním okraji Paříže počátkem ledna 2015 stojí od středy 2. září před soudním tribunálem.

Proces se čtrnácti obviněnými, z nichž tři nejsou přítomni a o jejich osudu není mnoho známo, má trvat 49 dní. Přímí pachatele byli krátce po činech zastřeleni. Dva džihádisté na útěku dva dny po atentátu, a třetí, jejich francouzský druh, byl zabit při osvobozování rukojmích držených teroristou v židovské samoobsluze. Teror si v lednu 2015 vyžádal šestnáct obětí.

Na lavici obžalovaných se ocitli ti, kteří se vydali cestou okopávání nohou moderní demokracie a donucování společnosti přijmout život s trvalou hrozbou teroru. Proces přitahuje nemalou pozornost a chápe se jako veledůležitý moment zápasu za svobodu slova. Jednání soudu je filmováno, aby byl daný případ byl archivován do dějinné paměti. Akce teroristů probudila strach a navzdory nebývalé mohutnému výbuchu občanské solidarity, vyjadřované heslem Je suis Charlie, obavy z násilí vešly do povědomí. Riziko, že emoce přetlačí rozum a probudí kolektivní hysterií, neusíná.

Soudní spravedlnost by měla přispět k osvětlení souvislostí. Potvrdit scestnost terorismu, otevřít diskusi o tom, jak se tomuto zlu bránit a přitom se nevzdat principů svobody a nepodlehnout snahách o jejich zpochybnění. Nezanedbatelnou součástí procesu je i nárok obětí a jejich blízkých dojít zadostiučinění za zbytečné utrpení a smrt.

Jistě se vrátí a oživí diskuse o motivech a příčinách teroristického činu, možná i v rovině akademického sporu zda vinna je radikalizace islámu nebo naopak islamizace radikality. Nelze utéci před otázkou, co umožnilo přeskok mladých lidí vyrůstajících ve svobodě a demokracii, na dráhu zvrhlého násilí a deshumanizace. Co je přimělo odvrhnout dosavadní zvyklosti a životní styl doby, vzdát se účasti na kolektivně sdílené a utvářené struktuře společnosti a uchýlit se do podzemí jiné kultury a identity? Odvrhli civilizaci ve jménu odpovědnosti za vlastní individuální život, morálku a náboženství, připraveni to stvrdit setbou vraždění jiných i smrti vlastní nebo tu nešlo o více než o hru na nadpozemskou spravedlnost, která se zvrhla v morbidní nihilismus?

Jde bezpochyby i o proces, týkající se přímo nebo nepřímo, odmítačů a odpůrců francouzské laickosti, totiž občanské neutrality k náboženství, která nepřijímá komunitní segregaci. Ve většinově neislámských společnostech si muslimové obvykle nárokovali výjimky od pravidel hostitelského prostředí. Odkazovali přitom na zvyklost ponechávat menšinám jiné víry na půdě islámu náboženskou a z ní plynoucí i komunitní svobodu. Tendence připomínat si a trvat na své náboženské identitě za posledních třicet let u Francouzů vzešlých z muslimské imigrace narůstá. Projevila se ve sporech o islámský šátek a zahalování žen. Tyto formální oděvní nároky, možná nevinné, možná záměrně živené, uvedly do konfliktu právo na svobodu vyznání a republikánskou zásadu laickosti čili nenáboženskosti veřejného života, veřejné sféry a veřejné školy. Zkratkovitě a častokrát se co možná hlučně stavěly proti sobě a konflikt se silně vyhrocoval.

Obvinění měli napomáhat džihádistům, kteří přišli potrestat tvůrce satirického týdeníku Charlie Hebdo. Jeho karikaturisté a kreslíří si dovolovali naplno holdovat právu v rámci názorové svobody zesměňovat a karikovat kohokoliv a cokoliv, náboženství nevyjímaje. Nejen že svého času otiskli dánské karikatury islámu a islámského proroka s pumou v turbanu, ale sami přidali posměšky své. Jejich Muhammad lkající nad tím, jak „je těžké být milován blbci“ se stal ikonou francouzského karikování islámu.

Charlie Hebdo bezděčně otevřel Pandořinu skříňku s tématem náboženského rouhačství. Na zesměšňování katolických zvyklostí si francouzská společnost zvykla. A věřící katolíci si oddechli, když papež Jan Pavel II. pronesl výrok: “Speriamo che l´inferno sia vuoto“ (Doufejme, že peklo je prázdné“). Hrozit posmrtným trestáním rouhače vyšlo načas z módy. S oživením islámu se vrací i citlivost na rouhačství, o níž se zdálo, že odešla do historie. Její projevy se znovu ozývají a jdou od prostého pohoršení, přes soudní žaloby až k vyhrožování smrtí. Odtud byl už jen krok k teroristickému činu spáchanému v redakci Charlie Hebdo počátkem ledna 2015.

Bylo by smutné, ba snad i zvrácené, kdyby obavy ze zla natolik pronikly do myslí lidí a společenského mínění tak, že by se začalo ustupovat před zužováním hranice svobody slova, kritiky a zesměšňování. Odtud je blízko k názoru, že karikaturisté si zahrávali s ohně a doplatili na to. Není v takové pozici až příliš tolerance s chováním a počínáním těch, kteří toleranci s jinými sami neuznávají? Tady by se slušelo vyslovit se jasně: týdeník Charlie Hebdo, jakkoliv může být brán jeho humor za eufemisticky řečeno provokativní a explicitně řečeno nezřídka nechutný, zesměšňuje nikoliv náboženství a citovou nábožnost, nýbrž ty jeho nositelé, kteří věroučnost mění v pokrytecké pobožnůskářství a zhovadilost a kteří dělají z víry nástroj nátlaku a násilí na druhých.

Chránit náboženství ve jménu respektu k víře nebo požadovat zákaz islámu ze strachu před jedinci, kteří ve víře objevili argument pro vraždění, to jsou snahy, které společně limitují meze demokracie, demokracie moderní, demokracie svéprávných, kritických a odpovědných občanů, nikoliv demokracie vystrašeného nebo zfanatizovaného davu. Život pospolu, který podle hodnotového manuálu francouzského republikánství spočívá na neutralitě k náboženské víře a na individuálním právu vyznávat jakoukoliv víru nebo nevěřit, si žádá vzít v potaz názorové střetávání a přistupovat k němu bez cenzury a jiné ochrany než litery občanského zákona.

Chuť cenzurovat, kdysi typická pro pravici, migruje dnes více doleva pod premisou „nikoho nelze urážet“. Politický cynismus krajní části levého spektra francouzské domácí politiky, která mezi „uraženými“ hledá spojence, je zarážející. Zřetelně se prosazuje ideologie menšin, druh názorové argumentace stavějící etnicko-náboženských identity do pozice obětí. Jakákoliv kritická výhrada se bere za urážku celé skupiny. Justice žaloby odmítá a stát nevidí důvod se vyjadřovat. Cenzurováním načichla nálada ve společnosti, jak svědčí projevy na sociálních sítích.

Teror rozsévaný ve jménu islámu pochopitelně pobuřuje a budí emoce. Je to ovšem jen viditelný vrcholek jistého nenápadného podhoubí, které zakládá a z něhož vyrostá komunitní separatismus a v němž se formují východiska náboženského uvažování se sklonem vynucovat si ohledy k vlastním odlišnostem a banalizovat nátlak a násilí v prostředí rodiny, obce i společnosti. Nebylo by terorismu bez intelektuální spoluúčasti, bez výchozí půdy a drobných a větších koleček a soukolí. Teroristé nejsou nikdy zcela sami. Z tohoto úhlu pohledu by proces se potenciálními spolupachateli pařížských atentátů v lednu 2015 měl být poučný a výchovný.

Psáno pro Lidové noviny