Ústavní soud odmítl zrušit snížení platu státních zástupců. Tak odmítl dát státním zástupcům i ostatním zaměstnancům státu ochranu, kterou poskytl soudcům. Rozhodnutí ústavních soudců bylo těsné a 7 vyjádřilo nesouhlas. Ústavní soud vystihl, že státní zastupitelství je u nás součást moci výkonné a ne soudní a též, že lze snížit platy zaměstnanců. Ale opustil základní zásadu liberálního státu – rovnost před zákonem. Pokud je nesprávné snížení platů osob placených státem, pak se to má tykat všech. Nebo se naopak musí po všech žádat úspory, včetně soudců. Svým selektivním uvažováním Ústavní soud vytvořil kastu soudců, kterou přednostně chrání.

Ve státě s dělbou moci není Ústavní soud nejvyšším orgánem moci. Pokud selže ve své činnosti, může situaci napravit jiný orgán. Zde je to Parlament, který může změnit dosavadní přístup a zvážit, zda je správné porušovat zásadu rovnosti před zákonem mezi různými skupinami osob placených státem. Tedy ochranu, kterou soudcům poskytl Ústavní soud, by měl zákon poskytnout všem. Právo nemá podporovat kastovnictví. Parlament se má vypořádat i s nepoměrem mezi platy lidí placených státem přímo a platy lidí placených skrze státní podniky. Má-li plat vyjadřovat i společenské ocenění a význam dané profese, musí si položit otázku, zda je význam nejvyššího státního zástupce poloviční než ombudsmana Českých drah. Zda je drážní ombudsman skutečně významnější než předseda Ústavního soudu či prezident republiky. Dojde-li k závěru že ne, musí tomu nastavit i zákonné podmínky platů, včetně přihlédnutí k finanční situaci státu. Ve špatných časech mají nést rozpočtové důsledky všichni, které platí stát, stejně jako se v časech dobrých všichni podílí na plodech rozvoje.