Americký soud v říjnu 2018 odmítl požadavek firmy Diag Human na to, aby ji Česká republika zaplatila miliardy. Americké soudy postupovaly rozumně a se znalostí práva.

Připomeňme si počátek kauzy. Ministr zdravotnictví Martin Bojar (1990-92) odmítl spolupracovat s předchůdcem Diagu při zpracování krve a o svém názoru na firmu Diag napsal dopis. Diag pak žaloval stát o náhradu škody. Bohužel ministr zdravotnictví Jan Stráský (1995-98) věc přesunul ze soudního řízení, kde stát neplatí soudní poplatky, do řízení rozhodčího, kde stát platí náklady. Navíc Bojar byl jen český ministr zdravotnictví v době československé federace a na jednotný československý trh mohla vstoupit jiná firma, kterou by pověřil slovenský ministr.
Přestože stát nakonec zaplatil Diagu za dopis ministra Bojara asi 326 milionů korun, vždy odmítal platit miliardy. Zásadní pozitivní roli v ochraně státního majetku sehrál ministr zdravotnictví Bohumil Fišer (2000-02), který odmítl netradiční požadavek, aby uznal dobrovolně povinnost státu zaplatit Diagu jím požadované peníze. A to udělal dobře. Nikdy žádný ministr nevyplatil bez soudního či arbitrážního rozhodnutí dobrovolně miliardové odškodnění na základě jednoho znaleckého posudku, s jehož závěry se neztotožnil. S postupem ministra Fišera se ztotožnili jeho nástupci i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť též nevyplatili dobrovolně plnění pro Diag.
Diag na postoj státu reagoval tak, že se snaží v různých státech světa žalovat Českou republiku. Tento jeho postup nyní skončil neúspěchem v USA. Je správné, pokud stát aktivně hájí své zájmy v soudních a arbitrážních řízení a nepodléhá tlaku. Tlak nemusí být jen právní, ale i jiný, přičemž do zákulisí nelze dohlédnout. Na rozdíl od státu nemusí ti, kteří jednají proti státu, postupovat veřejně a transparentně.
O kauze Diag psal Jan Urban, který podporoval snahy Diagu na zaplacení miliard od státu. Je logické, že na mysl připadne otázka, kolik Diag vydává peněz na mediální podporu svých požadavků? Proto je dobré hodnotit novináře podle toho, co píší. Pak lze předpokládat míru pravdivosti a serióznosti jejich textů.
Když vidím článek Jana Urbana, ptám se, zda-li se někdy zastydí za to, že podporoval, aby stát zaplatil miliardy, které nakonec nezaplatil. Nebo za to, jak šířil lež o zbraních hromadného ničení v Iráku jako odůvodnění útoku na Irák v roce 2003. Na mysl se mi dere vzpomínka na kojzarovské Rudé právo. Názory prezidenta republiky Miloše Zemana na hodnocení některých novinářů jsou správné.