Náhorní Karabach je území na Kavkaze, až do roku 2023 obývané Armény (původně asi 145 000 a v roce 2023 asi 120 000 obyvatel), jež bylo jablkem sváru mezi nimi a Ázerbájdžánem, kterému patřil v době Sovětského svazu.

Předehrou války v době, kdy Kavkaz byl součástí Sovětského svazu, se staly protiarménské pogromy v ázerbájdžánském Sumgaitu a Lenokoranu v únoru 1988, po nichž uprchlo z Ázerbájdžánu 220 000 Arménů. Ázerbájdžán též blokoval pomoc určenou obětem zemětřesení v Arménii z prosince 1988. V lednu 1990 vypuklo v ázerbájdžánském hlavním městě Baku povstání radikálních muslimů, vedené Obranným výborem Národní fronty, jenž uvažoval o vytvoření islámského Ázerbájdžánu v rámci Íránu. Ze strachu před povstalci 13 000 příslušníků arménské menšiny v Baku uprchlo přes Kaspické moře do Turkménie a dále do Arménie i Ruska. Povstání potlačila sovětská armáda.
Arméni jsou prvním křesťanským národem, zatímco Azerové, jak se nazývá vládnoucí národ v Ázerbájdžánu, muslimy. Azerové jsou blízcí Turkům, užívají podobný jazyk. Josef Stalin, jenž byl z Kavkazu, při vytyčení hranic sovětských republik postupoval vstřícněji k Ázerbájdžánu. Ponechal mu Karabach, přestože ten byl součástí již antického Arménského království, a jen mu přiznal postavení autonomní oblasti v rámci Ázerbájdžánu. Zatímco v obdobném případu Nachičevanu, který je při tureckých hranicích obýván Azery a oddělen od vlastního Ázerbájdžánu územím Arménie, nepostupoval stejně a nepředal ho Arménii, ale připojil jej jako autonomní republiku k Ázerbájdžánu ve formě exklávy.
V Náhorním Karabachu vznikl tradiční etnický spor mezi místní většinou a většinou celostátní. Zatímco ázerbájdžánská vláda zrušila autonomii Karabachu, místní Arméni vyhlásili roku 1991 nezávislost (Republika Arcach) a chtěli se připojit k Arménii. Po rozpadu Sovětského svazu byla ázerbájdžánská armáda z Karabachu vytlačena. Arménie poskytovala karabašským krajanům materiální pomoc, vlastní vojska však do bojů nezapojila a nepřistoupila k oficiálnímu připojení Karabachu. Hraje zde roli hrozba Turecka ochotnému pomoci islámským bratřím. Ale propojenost obou celků dokazuje, že karabašský prezident v letech 1994-97 Robert Kočarjan se následně stal premiérem i prezidentem Arménie v letech 1998-2008.
V květnu 1994 bylo uzavřeno příměří. Arméni ovládli Karabach i přilehlá území a propojili Karabach s Arménií. Ázerbájdžán však zbrojil, což mu umožnily zisky z ropy a plynu v Kaspickém moři. Příměří narušené roku 2016 trvalo do konce září 2020, kdy Ázerbájdžán zaútočil s cílem získat ztracená území. Spoléhal se na podporu Turecka. Pravoslavní Arméni jsou podporováni Ruskem, ale to má zájem i na spolupráci s Ázerbájdžánem při obchodu s ropou a plynem. Ázerbájdžán byl v roce 2020 úspěšný a dobyl významnou část Karabachu, zbytek ovládl po útoku 19. 9. 2023, kdy zvítězil prakticky za jeden den a Karabach kapituloval. To bylo stvrzeno tím, že prezident karabašské republiky Samvel Šahramanian podepsal 28. 9. 2023 dekret o zrušení všech státních institucí Karabachu s účinností k 1. 1. 2024. 80 % obyvatel prchlo do začátku října 2023 do Arménie.
Mezinárodní společenství při rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie přijalo zásadu, že uzná samostatnost jen přímých členských států těchto federací, ale ne jejich dalších autonomních celků. Ovšem USA, Německo a další státy tuto zásadu nedodržely, když uznaly samostatnost srbského Kosova. Paradoxem je, že západní demokracie považují Stalinovy hranice za neměnné. Spravedlivé však v případě Karabachu nebyly. Stalin neměřil stejným metrem. Jiné řešení azerského Nachičevanu, který nebyl připojen k Arménii, ale jako exkláva k Ázerbájdžánu, od řešení postavení arménského Karabachu, který nebyl připojen k Arménii, ale k Ázerbájdžánu, to dokazuje.