Byla to dost nepříjemná situace: sedím za svým pracovním stolem a jím oběd. Ohřátý, z krabičky, na který jsem se celé dopoledne těšila. Lačně si vychutnávám každé sousto svého kuřecího s rýží a jen doufám, že po mně zrovna v tu chvíli nebude nikdo z kolegů nic chtít, abych nemusela tu lahodnou chvíli, tu výsadu vzácného poledního klidu v redakci, ničím přerušit.

Zrovna jsem byla v nejlepším, když z druhého konce stolu slyším: „Dobrou chuť, Zuzko.“ Byla to má kolegyně, dívala se na mě upřeným zrakem, střídavě do mého talíře, střídavě pozorovala, jak žvýkám. Stalo se přesně to, čeho jsem se bála. Někdo mi popřál dobrou chuť. Nemám ráda tuhle zvláštní společenskou konvenci. Co to znamená, „popřát“ dobrou chuť?

Znamená to, že na vás někdo při jídle mluví. A očekává, že na to budete reagovat. Tudíž, musíte svou konzumaci, která byla až doteď poklidná a ničím nerušená, tedy taková, jak má být, přerušit. A pak buď rychle zhltnout to, co máte v puse, abyste mohli mluvit, nebo mluvit s plnou pusou, načež vám rýže padá z pusy do klávesnice a vy se cítíte jak kůň, co hltá oves ze džberu. A za toto „přání“, které vám jídlo opravdu nezlepší, jenom vás při něm vyruší, ještě musíte děkovat a tvářit se, že to myslíte upřímně.

Rozhodla jsem se kolegyni ignorovat. Dělala jsem, že ji neslyším, dál jsem jedla, doufajíc, že to vzdá a bude si také hledět svého. Ale spletla jsem se. „Aha, Zuzka asi neslyší,“ pokračuje kolegyně a přistupuje až ke mně. Kouká mi do talíře, na to, jak žvýkám a mluví na mě nahlas, s širokou výslovností, jako na starého nebo postiženého člověka. „Do-brou-chuť, Zuzko!“ V tu chvíli už se nedalo uniknout, stála vedle mě, dívala se na mě a mně na zádech naskakovala husí kůže. Na tváři jsem vykouzlila nucený úsměv a s plnou pusou, zatímco mi z ní padaly kousky masa, jsem jen tiše hlesla: „Díky moc.“ Zbytek jídla už jsem jen přemýšlela nad tím, jestli je tohle skutečně nutné.

A všechny vás moc pozdravuje

Přání dobré chuti není jediný společenský zvyk, který prostě postrádá smysl. Další je institut „pozdravování“. Co to je, někoho pozdravovat? Mám takovou pozdravovací kamarádku. Je známá tím, že nechodí na akce, kam je zvaná, zato vždy všechny „moc a moc pozdravuje“. Už je to tradice. Dopředu se ví, že Kristýna nedorazí, ale všechny nás „moc pozdravuje“. Nikdo mi ještě neupřesnil, co znamená někoho pozdravovat. Když chci někoho pozdravit, tedy chci o sobě dát vědět, protože se o dotyčného zajímám, dám si tu námahu a stavím se za ním nebo mu aspoň zavolám. Ale někoho pozdravovat vlastně znamená: vím o tobě, dlouho jsme se neviděli, sice mi nestojíš za to, abych tě sám kontaktoval, ale aby se neřeklo, aspoň tě nechám pozdravovat.

Pospěš, držím ti dveře!

Vůbec nejlepší je ale zvyk držení dveří. Je hezké, když muž podrží dveře dámě, která jde s ním nebo těsně za ním nebo když podržíte dveře někomu, kdo má plné ruce. Jenže galantní zvyk se přelil v posedlost držení dveří i v situacích, kdy to zcela postrádá smysl.

A tak se stává, že ráno jdete do práce, blížíte se k proskleným lítačkám a někdo, kdo jde 20 metrů před vámi, už se ohlíží. Spatří vás, postaví se do dveří s rukou na klice, drží vám dveře a s upřeným pohledem na vás čeká. A vy máte v podstatě dvě možnosti: buď klidným krokem svým dosavadním tempem dojdete až ke dveřím, zatímco tam ten přeochotný kolega bude čekat a vy budete vypadat jako hulvát, který se schválně loudá, zatímco mu někdo drží dveře. A nebo, a to je mnohem pravděpodobnější, se této trapné situaci chcete vyhnout, takže přidáte do kroku, případně v podpatkách, s notebookem a taškami v ruce ještě popoběhnete, abyste co nejrychleji vešli do dveří, které vám ten hodný člověk drží. U toho vám třikrát v hlavě proběhne, že by bylo mnohem jednodušší otevřít si ty dveře sama. A když kolegu, co vám stojí ve dveřích, ještě obcházíte, abyste mohli projít, očekává se, že za to všechno ještě slušně poděkujete, jinak budete vypadat jako nezdvořák.

Nemám nic proti společenským zvykům. Naopak, mnoho z nich má svůj účel, patří k životu v civilizované společnosti a já je se vší pečlivostí ctím a dodržuji. Ale prosím, nepřejte mi dobrou chuť uprostřed jídla, nenechávejte mě pozdravovat a nedržte mi dveře, když se k nim ještě ani neblížím. Je totiž dost pravděpodobné, že nepoděkuji.