Německá strana Zelených udělala několik měsíců před volbami cosi nečekaného.

Dobrým obyčejem je, že partaje před volbami slibují hory doly a rozumné klientely dovedou odhadnout, kolik procent třeba ze slibovaného blaha odečíst.

Zelení by letos, stejně jako kdy jindy, nejraději byli slíbili, že se zasadí o vypnutí jaderných elektráren. O tuto možnost byli oloupeni Angelou Merkelovou, která má ve zvyku drancovat cizí volební programy.

Nyní se ale Zelení usnesli na něčem, s čím ani kancléřka nemohla počítat:
Slíbili že zvýší daně, budou-li zvoleni.

Otázka zní: Jak velký bude počet občanů, kteří dobrovolně odhlasují vlastní finanční postih ku prospěchu celku?

Ale po pořádku:

Vývoj německé strany Zelených (der Grünen) v kostce
Po dobrá tři desetiletí po válce chyběla Německu protestní partaj jako sůl.
Systém byl tenkrát tvořen černým slonem, křesťanskými to demokraty (CDU), a červeným slonem, sociálními demokraty (SPD). Jazýčkem na váze byli (žlutí) liberálové (FDP), kteří tradičně prosazují zájmy nejzámožnějších vrstvičky.
Znechucení bylo lidu možno vyjádřit jedině na ultralevém (fuj) nebo na nacionalistickém okraji (také fuj).

Tu se v dobách hospodářské prosperity začali kolem zástavy čistokrevných žabičkářů a lobbyistů trýzněných slepic shormažďovat občané, kteří pomalu pochybovali, že hospodářský úspěch nutně musí způsobovat kyselý déšť, smrduté řeky, hynoucí lesy a svinstvo ve vzduchu, na polích i ve žrádle. (Což tenkrát platilo v Německu stejně jako to dnes platí v Číně.) K nim se záhy přidali ti, kdož se báli horečného zbrojení, a sužoval je panický strach z vybuchujících jaderných elektráren.
Jejich řady pak byly vydatně rozmnoženy o revoluční potenciál levičáků, jimž elektrárny i žabičky byly celkem putna, ale zaprděná promoskevská komunistická strana Německa je vábila ještě méně, protože nebyla schopna zorganizovat kloudný happening s policií a molotovkoktejly před nějakým tím reaktorem.

Takto posíleni se zelení prosťáčkové dostali do Bundestagu a v úporném procesu zrání a stárnutí se nakonec stali vladnutíschopnou a seriózní politickou silou. Dnes je jejich politickým kapitálem poctivost, umanutost stavět do popředí mravní zásady proti vší logice ratingových agentur a spolehlivost v dobrém i v (zdánlivě?) šíleném.

Ortodoxní žabičkáři u Zelených ustoupili do pozadí a uvědomělomělá starost o osud blatnice a kolihy nabyla charakteru institucionalizovné mantry. Situace ale ještě nedospěla do takovéha stadia jako v CDU, jejíž ministr ochrany přírody a životního prostředí Altmaier si v televizi minulý týden dělal starosti o budoucnost ledních medvědů v Antarktidě (sic!).

Prošedlí přívrženci zelených:
Dnešní Zelení už nejsou žádní zelenáči. Typickým představitelem moderního zeleného je ministerský předseda Kretschmann: starý učitel pod penzí, pravidelně se v kostele vyskytující. Je mimo podezření, že by si vedl soukromý deníček erárním inkoustem. Za mlada levičák, dnes sám o sobě prohlašuje, že on je tím pravým konzervativcem. Pravdu dí, neboť, na rozdíl od tzv. konzervativců holdujícím zjančenému asociálnímu tržnímu hospodářství, jemu záleží na konzervaci přírody, krajiny a tradičních hodnot, což uskutečňuje uvážlivě a dle předem oznámeného plánu.

Zelení prošedivěli v zabezpečené úředníky, ženy v domácnosti, polepšené levičáky, kteří se dopracovali nároku na penzi, blahobytu a trochy špatného svědomí vůči svým starým ideálům. Mnozí mají čas i prostředky, aby se strachovali o své zdraví a kupovali zdravé potraviny, zdravá auta, klimaneutrální domy, zelenou elektřinu a fair trade kávu.

Kusý náčrt nálady v Německu:
U vlády je černožlutá koalice, která vystřídala černočervenou velkou koalici. Že předchozí koalice do sebe zakleslých slonů nemohla být schopna nutných reforem bylo celkem jasné. Němci však byli nemile překvapeni, když ani následovná, konzervativní koalice, nedovedla postavit nic kloudného na nohy. Počíná si už čtvrtým rokem jako letargické hejno, hnané leda realitou vleklého rozkladu společnosti i irrealitou trhů, schopné pouze reagovat as hoc a nikoliv jednat.

Většina obyvatel si je celkem zajedno, že takto to již dále nejde a že je nutno vyměnit vládu. Ovšem taktéž si většina přeje, aby jakékoliv nové vládě předsedala Angela Merkelová, nejoblíbenější to osoba na politické scéně. Je to dáno tím, že pí Merkelová ovládá umění nežvanit a za druhé se jí podařilo celkem dokonale vykostit a natřít na růžovo svou vlastní CDU, takže v partaji už nezůstala ani jedna osobnost, schopná jí konkurovat.

V Německu panuje pocit, že musí dojít k zásadní změně systému. Není to doprovázeno nějakým výraznějším naštváním na politiku a partaje. Je to spíš pocit nejistoty a nerozhodnosti. Dnes žijící generace poprvé v životě zakoušejí (díky globalizaci) kapitalismu a seznávají, že se jim nelíbí. Většina si přeje zpět své sociální tržní hospodářství, což prý není možné, protože globální trhy a ratingové agentury si to nepřejí.
Po desetiletí bylo všemi vládami unisono kázáno, že „kapitál je plachá srna“ a nebude-li náležitě hýčkán, odputuje nám jinam. Nyní, když Německo se stalo jedním z posledních ostrůvků jakéstakés stability, rozmáhá se, zatím podprahově, názor, který možno shrnout asi takto: „Tak si ty svoje prachy zabalte a běžte si s nima třeba do hajzlu. A jděte si tam laskavě taky bydlet, nebo tady budete zdaňováni. Jenom jsme zvědaví, kde se budete cítit lépe – na Kypru? V USA? U Putina? V Hondurasu, u souhů v Šanghai či na pobřeží voloviny? Dosť bolo požadovaných extravýhod a tolerovaných podvodů za to, že u nás hledáte právní (i fyzické) bezpečí.“

V této situaci se tedy Zelení na svém Parteitagu usnesli, že udělají přesný opak toho, čím se jejich antagonisté (FDP) odjakživa drží nad vodou:
slíbili své vlastní arivované klientele, vydělávající nad 60 tisíc, že jim notně zvýší daně. Ano, tu dědickou taky. Že vykotlaný stát je bude obírat a že bude bedlivě dbát, aby daně byly řádně odváděny a aby vchody do internacionálních kasin byly zazděny.

Není to vědomé sebepoškozování?

Možná že ne. Má to trochu z Churchillova potu, krve a slz.
Je jisté, že tímto rozhodnutím Zelení nezískají ani jeden hlas dravého liberála či na maximalizaci profitu zaměřeného spekulanta. Ti by je ale stejně nikdy nevolili.
Nebude překvapivé, že takto získají hlasy zchudlých nezelených, jichž by se zvýšení daní stejně netýkalo a kteří mají plné zuby přerozdělování od chudáků k syčákům, pročež by jinak z pouhého vzteku volili ultralevičáky.

Zajímavé ale bude chování oné klasické, výše popsané, klientely Zelených – a to nikoliv co tomu budou říkat, ale jak se zachovají skryti za plentou.

Zelení se spoléhaji, že zbohatlí levičáci dosud mají sociální cítění, že se strachují z úpadku střední vrstvy a vzteku té zdeptané spodní – že vědí, do jakých konců to může vést. Že jsou upřímně pohoršeni, když stát prohlašuje, že bohužel nemá prostředky na zabezpečení školek (což bylo slíbeno) ani na slušné školství (což se ještě vymstí), ale má milliardy na flikování tuzemských i cizích kasin, kde jsou převelovány do bezedných kanálů neskutečná kvanta žetonů, které kdysi bývaly naši společnou měnou.


Po prázdninách se výsledek zajímavého pokusu dozvíme.

Volby to nejspíš nerozhodne.
Volby rozhodne převĺádající ze dvou strachů:
1.) že konzervativci hned po volbách zanechají ramenatých řečí a poddají se opět, jako v minulosti, s tichým a zbytečným hartusením nespoutané moci finačníků,
2.) že Socdem a Zelení neodolají nátlaku Evropy, která si demokraticky odhlasuje že si popustí uzdu a že nakonec všechno zaplatí německý blb.
Politickou scénou se z obou těchto důvodů pohybuje neřízené torpédo nazývající se „Alternative für Deutschland“. Sbírá ustrašené i příšerně dožrané občany všech partají a jeho argumenty pro zrušení Eurozóny nepostrádají půvabu.


Do třetice volby může rozhodnout i neuvážený tlach:

Téměř současně s usnesením Zelených totiž předseda SPD, Sigmar Gabriel, spáchal daleko nejspolehlivější pokus o sebevraždu: dal se slyšet, že prý by bylo vhodné, omezit na dálnicích rychlost na 120 km/h. A tohle řekne v předvolebním Německu!

Tedy takový návrh by neustála ani sama Angela Merkelová a proto taky kandidát Steinbrück a kolega Steinmeier seděli celý den Gabrielovi na ksichtě, zatímco další členové SPD donášeli hadry a širokou leukoplast. Gabriel nakonec huhlavě uznal, že mu prý bylo špatně porozuměno.

Bohužel, Zelení se s rozjásaným mamlasovstvím přidali ke Gabrielovi a jeden mudrlant ještě dodal, že by bylo také roztomilé, omezit rychlost na silnicích ze stovky na osmdesátku.

Plky takového typu jsou vhodné, aby zkreslily výsledky velmi zajímavého sociologického pokusu.
Připoměly totiž všem onu temnou stránku po moci bažící červenozelené koalice:
Oni nás totiž chtějí všechny spasit, ukáznit a zregulovat do bezvědomí, abychom nejezdili moc rychle, bez přílby, abychom nekouřili, nebyli tlustí, nerozumní, špinaví, politicky nekorektní, ozbrojení, opilí, zhýralí a aby se u nás tolik nemastilo – zkrátka chtějí nás zákony a stohy směrnic a pokynů ochraňovat navzájem a každého jednotlivě před sebou samým.

Opozice má jedinou naději: že do voleb se na tyto jejich sklony pozapomene - pokud všichni spasitelé vydrží soustavně držet tlamajznu dokud nebudou třímat moc ve svých byrokratických prackách.


Což není pravděpodobné.