O znásilňování nepohodlně složitých názorů

Tenkrát jsem býval pro Slávii nebo Duklu, protože pro Spartu byl už Jirka. Být jednoznačně pro někoho, to bylo v druhé obecné jaksi vyžadováno a znamenalo to zároveň úplné a výlučné zařazení.

Zdá se mi, jakoby tento larvální postoj přetrvával u nezanedbatelné části občanů až po dobu plnoletosti. Jakmile tady kdokoliv zaujme nějaké stanovisko – bloger či komentátor – takové mozky zacvakají jednosměrnými synapsemi a ihned kategorizují: chce okalouskovat vdovy a sirotky, nebo se tuneluje do Ruska – zlý pochlebovač Putinův nebo fašistický lokaj USA?
Diferencované stanovisko jakoby ani nesmělo existovat.
Není tu kupříkladu dovoleno, pozastavit se nad nedostatky v české rétorice, u prvního reprezentanta republiky povážlivými, nebo naopak vyslovit starost nad rétoricky povážlivě vyspělým chuligánstvím, aniž by se člověk neprodleně octl na seznamu žolnéřů jedné či druhé strany.

Nedožaduji se tu diskuzí dle kodexu vyšší dívčí – neschvaluji, ale celkem chápu, když někdo úlisně šíří lživé informace za účelem ovlivnění jiných. Co mi nejde na rozum, jsou texty, o kterých ani autor nemůže říci, že by byly vhodné jakkoliv pozměnit smýšlení čtenáře:
„Původně jsem chtěl volit A, ale po té, co jsem se dočetl, jaká jsem to kurva a lokaj, budu raději volit B.“
Pokud by šlo o několik málo jednotlivců, vzdorujících terapii a nadaných vymýšlet stále nové nicky, bylo by to téměř povzbudivé.
Blogy by bylo lze dočasně - na dva týdny - zjednodušit omezením komentářů na kliknutí na fialovou nebo červenou placku. Blogeři by měli k dispozici sadu smajlíků k vyjádření složitějších souvislostí.

Jenže ono nejde jen o ty blogy. Nelze se ubránit dojmu, že tímto směrem se ubírá způsob diskuzí i v některých parlamentech. Svět je právem znepokojen, že demokracie v USA pomalu degeneruje do této formy. Že v ČR v tomto stadiu už dávno je, to svět naštěstí nezaznamenal, nebo možná, což by bylo horší, zaznamenal a ani se tomu dost málo nediví.

Takový systém nemůže fungovat.
Účel parlamentu totiž nespočívá v tom, dát těm momentálně slabším přes hubu (verbálně, jinde i fyzicky), nýbrž hledat všestranně snesitelné kompromisy mezi několika divergujícími zájmy.
Pokud zanikne naděje, že parlament začne v dohledné době takto fungovat, bude nejupřímnějším řešením, rozpusti jej, vydat občanům zbraně a vyhlásit občanskou válku.

Naštěstí jistá naděje je, jenže jejími nositeli nemůžou být stávající zástupci lidu. Můžou jí být jedině zástupy lidu. Svazky klíčů bohužel nepostačí. Bude třeba vzdát se některých milých návyků:
Že na mém způsobu vyjadřování nesejde, neb jsem jen řadový občánek, o něhož si ti nahoře otřou boty a tudíž můžu popustit uzdu svému rozjitření?
Sejde! Ti nahoře se budou vždycky chovat dle mého řadového vzoru. V parlamentě může zlo vzkvétat, ale kořenové všeho zla působí (většinou asi nevědomky) dole. Tady.
Parlament není učitelským sborem národa – naopak: voliči jsou učitelé svých zástupců.

Nenapadá mě ani jeden historický příklad, kdy by si holota dovedla udržet trvalou nadvládu nad kultivovanou, slušnou většinou, pokud neměla za zády intervenční armádu.
Rovněž si nemůžu vybavit příklad, že by se národu, v němž se vžila neurvalost, podařilo dosadit vládu vybranějších mravů jinak, než pod dozorem internacionálních jednotek.
Pro všechny ostatní kombinace existuje po světě dost příkladů.

Připomínám, že na světě existují společnosti, ve kterých je obecné nejen respektovat, ale dokonce si i vážit člověka, přestože zastává diametrálně odlišný názor (pokud zrovna výslovně nepropaguje rasovou, náboženskou nebo jinou nenávist, pedofilii a podobně.) A tam bývá také zvykem, potlačovat onen reflex, protivný názor si náležitě extremizovat a na vykonstruovaný přelud bujaře zaútočit ve snaze dokázat, že oponent je debil a sviňak.

Bohužel jsem neměl příležitost sledovat, jakým směrem se ubíral vývoj mých spolužáků od třetí obecné dál. V mé nové škole nás asi tak od kvarty začali učit, jak má vypadat diskuze a proč nemá cenu ve výměně názorů pokračovat nebo se vůbec do nějaké pouštět, jakmile se začnou porušovat základní pravidla (a to ani nemluvím o vulgarismech a osobních urážkách).

Sleduji-li namátkou průběh diskuzí o kontroverzním tématu tady, není se co divit, že si národ ani kale neumí vybrat, natož vychovat své politiky vezdejší.
Podléhám tedy optickému klamu, nebo je nejvyšší čas, začít umění smysluplné diskuze více vyučovat na školách – například místo .... matematiky?