Jak zachovat vzpomínku, jak vzdát hold kamarádovi, jak si ho zachovat mezi námi? Věci už nikdy nebudou takové, jaké byly dosud. My nebudeme stejní. Otázka nezní, jestli se změníme, ale jak se změníme. 

Jak zachovat vzpomínku, jak vzdát hold kamarádovi, jak si ho zachovat mezi námi? Vánočním časem se lyne pohoda, cukroví, sounáležitost.

S přáteli si odjakživa tento čas zpříjemňujeme fotbalem. Nejsme žádní profesionálové, ale přátelé, kteří se rádi hýbou a kteří rádi pobudou spolu. Není tomu dávno, co nás jeden z naší základní sestavy nečekaně opustil. Nejen fotbalové sestavy, ale sestavy životní. I proto jsme dnes společně „fotbalovali“ kamarádi ze základní školy, gymnázia, fotbalu a setkání, která zůstala pod kůží.

Honzovi do jeho třiatřiceti let krví proudila literatura, i proto jsme se před prvním výkopem ponořili do jeho veršů, které jsou přiloženy na konci textu. Smutek, truchlení, zármutek… nás změní. Věci už nikdy nebudou takové, jaké byly dosud. My nebudeme stejní. Otázka nezní, jestli se změníme, ale jak se změníme. fZtráta zpochybňuje naše předpoklady o světě. Chceme-li zrekonstruovat žitý svět, abychom přežili, je třeba znovu prozkoumat a porozumět, jak se na svět díváme a jak v tomto novém světě fungujeme. Růst přichází právě z přehodnocení našeho pohledu na svět. My přehodnocujeme fotbalem, vzpomínkou skrze texty a blízkostí.

Růst můžeme zažít několika způsoby. Při uvědomění prchavosti si můžeme více cenit života, vážit současných vztahů, změnit priority. Domnívám se, že umírající nikdy nelitují skutečnosti, že by trávili málo času v práci nebo na internetu, ale spíš že trávili málo času spolu s blízkými a přáteli. I proto se při třetím adventním víkendu spojilo šestnáct mladíků skoro do padesáti let. Čtyři týmy po čtyřech přátelích se rozeběhly za balónem.

Není podstatné, kdo vyhrál, ale to, že jsme se sešli a vytvořili tradici Stáňova poháru, jehož místo pevně zakotvilo právě mezi adventy. Již se těším na další ročník! Zuluština (jazyk Zulu) má výraz „unbutu“, který znamená: „Jsem, protože jsme.“ V této souvislosti mi s vánočním časem napadá: „Jsem, protože jsme byli a budeme. Buďme. Buďme spolu!“

Věnováno památce kamaráda Honzy. 

Následuje ukázka z Honzovy literární tvorby

Opatovická pole
Jsou vidět pokaždé,
jakmile kolem nich projíždí vlak
a lidé znuděně koukají z oken

Na podzim i na jaře,
když přicházejí deštivá období,
vytvářejí se na jejich površích blyštivá jezera,
obrovské ptačí Bajkaly, na nichž směle proplouvají
zdivočelé kachny, kterým podél křídel sviští chladný vítr

Kachna je pozoruhodné stvoření

Kachna neplatí nájem a poplatky za energie
Kachna nevstává do práce
Kachna se nemusí přetvařovat a „chodit s holkou, kterou strašně moc miluje“
Kachna nezparchantěla a nepreferuje ve společenské hierarchii kariéru, finanční ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání
Kachně je u prdele politika a bulvární šplechty
Kachně se nikdo neposmívá, když se pozvrací
Kachna nemusí poslouchat kydy o „nedostatku empatie“ a „necitelnosti ducha“
Kachna nemá tendenci žvanit o svých ohromných, nepřekonatelných a nevyřešitelných problémech
Kachna není citlivka; zasouloží si i bez předchozího plkání o „lásce“
Kachna ví, že když se něco posere, život jde dál
Kachna nemusí naplňovat pitomá konvenční očekávání druhých
Kachna nepociťuje ostudu, jakmile se vyspí pod lavičkou
Kachnu nikdo netepe za to, že se nenaučila píčoviny „enormně důležité“ pro jiné kachny
Kachna může neomezeně kočovat a okolí ji přitom nepovažuje za podivína
Kachna není „cáklá“ jenom proto, že ještě neviděla „tenhle zásadní filmek“ a nezná „klíčový letopočet“
Kachna se nejroztomileji tváří na talíři, s červeným zelím a směsí bramborových a houskových knedlíků


Texty
Kliďas napsal zpravidla čtyři až pět básniček týdně,
které pak posílal do literárních časopisů.
„Mám rád poezii vycházející z hovorové řeči,
z těch na první pohled drobných, avšak pro naše životy
naprosto zásadních momentů každodennosti,“
říkával Kliďas. „Upřednostňuji pevnost a jasnost,
jednoduchost a hloubku namísto přebujelé košatosti, vzletné lyričnosti
a metaforické rozplizlosti.
Řada básníků nám ukazuje, jak by prý měla vypadat ‚jediná správná‘ Poezie.
Potom vezmou shluk jakýchsi vlastních vjemů, proškrtají je
a hurá, máme Poezii!“

oblaka zmodralá
plout a unášet
unášet a plout
pod hladinou
jedinou

Kliďasovy verše neměly u drtivé většiny redakcí
literárních časopisů pochopení.
„Litujeme, ale tohle není skutečná poezie,“
odepisovali mu redaktoři.
Kliďas byl však šťasten: „Nezapomínejte, že v mých žilách
koluje chmelová krev. A knížky, kterými listuji v městské knihovně,
mi naznačují, že skutečně velké dílo
může být rozpoznáno
třeba až po několika staletích,“
smál se Kliďas.
Lidé od něho slýchávali radostné zvolání:
„Jsem všemi deseti pro nový způsob vidění!
Žádná předepsaná délka verše, žádné rytmické omezení,
žádný trapný pokus o laciný rým jenom proto,
že nás to učili ve škole.“
Kliďas psal tedy i nadále své prozaizující verše,
které vypadaly
zhruba takhle.


Znamení 
kráčíš stromovou alejí a říkáš si 
že svět k tobě měl bejt milejší 
i když taky jsi mohl mít víc zodpovědnosti 
vůči někomu jinýmu 
například dítěti 
který právě zakřičelo z protijedoucího kočáru 

až pak se podíváš pořádně 
a najednou zjišťuješ 
že v tom kočáru nesedí dítě 
ale leží v něm doslova srolovanej třináctiletej kluk 
jedna končetina přes druhou 
prázdnota a údiv se prolínají v jeho zoufalým pohledu 

spatříš člověka 
jenž ten kočár tlačí před sebou 
a zjeví se ti obraz starýho funícího chlapa 
dvě bolavý duše splynutý v jedno společností nežádaný 
jsoucno 
dva opuštěný hlasy na poušti 

sluneční paprsek šlehne do vodní hladiny 
a na okamžik tě oslepí 

signál 
abys těm svejm údajnejm potížím 
nevěnoval pozornost

První pomoc v přímém přenosu 
Sešlý baculatý bezdomovec 
ležel na chodníku před nádražím 
a nebylo mu zrovna nejlíp. 
Mladík si nasadil bílé gumové rukavice 
a přikázal svému kolegovi: „Otoč ho na bok.“ 
Nebylo jasné, zdali bezdomovec nezačne zvracet. 
Lidé jen chodili kolem, podívali se, 
ale vzápětí odvrátili zrak 
a šli dál, za svými starostmi. 
Pouze občané stojící na zastávce se nemohli vynadívat. 
Bylo to emotivnější než televize. 
Někteří z nich nastoupili do autobusu 
a vyprávěli o tom ostatním.

Psáno pro Pardubický deník