V české společnosti se kdysi, díky dobrému vojáku Švejkovi, ujalo rčení: to chce klid. Jsou však chvíle, kdy je zůstat v klidu takřka vyloučené. Taková chvíle nastala nedávno, kdy prezident republiky, třebaže dle Ústavy jen podmíněně odpovědný, vyhlásil plošnou amnestii a abolici.

Vláda, která za činy prezidenta naopak plně odpovídá, nechce o znásilnění práva a spravedlnosti raději ani slyšet. Celá situace připomíná scénu, kdy spratkové tupě přihlížejí tomu, jak největší grázl znásilňuje bezbrannou dívku. A nejen to. Dodatečně ještě přispěchají s argumenty, proč je to v pořádku, že k znásilnění došlo. Jistě lze spekulovat, zda k vládní pasivitě nepřispěla spíše zbabělost nežli souhlas. Zbabělost je však nejhorší spojenec vládnutí. Zbabělost a strach. Díky této zbabělosti se vládní strany, které si eufemisticky říkají „protikorupční“, stávají definitivně nevolitelné. Vždy si totiž budeme připomínat tuto situaci. Když bylo možné zasáhnout a postavit se proti zlu, mlčeli. Na to nesmíme zapomenout, až bude zase třeba rozdat karty při parlamentních volbách. To znamená- nejpozději v roce 2014.

Amnestie recidivistů a abolice závažných trestních činů, tedy zastavení trestního řízení a amnestování již odsouzených není akcí, prý nebyla připravována dopředu. Tomu lze jenom stěží uvěřit. Jaká je pravděpodobnost, že návrat tuneláře těsně před udělením amnestií je náhoda? Limitně si blíží nule. Vykazuje to znaky zločineckého spolčení, které by mělo zajímat nejen občany, především policii. Na soudce Berku je díky amnestii třeba nahlížet jako na nevinného a vyplatit mu plat za poslední roky. Ba co více, může dokonce zpátky do taláru. Lidé z H-Systému jsou také volni. A oběti? Ti se prý mají dožadovat odškodnění v civilním procesu, jak jim radí moudrý senátor Kubera a jemu podobní arogantní představitelé veřejné moci. Chtělo by to Dextra, říkala moje dcera. A měla pravdu.

Je zlo v naší zemi již institucionalizované? Když ano, tak za to můžeme všichni. Hádáme se o blbostech, nezřídka pod články těch, kteří jsou ochotni zajít s kůží respektive článkem na trh. Jsme znechuceni, raději se zalezeme do své ulity a zapneme program „amnézie“. Poloha jedna dočasná, poloha dvě trvalá. A tak je možné, že zlo může na nás působit a zaplevelovat naše životy. Jsme schopni nemilosrdně kritizovat činnost těch, kteří se alespoň nějak snaží upozornit na nešvary. Máme plnou hubu keců, ale sami nevyplujeme z komfortní zóny. Konzumujeme a netvoříme nic. Raději snášíme blbou náladu než abychom reflektovali dopady našich činů, neboť je to pohodlnější. Mudrlanti mezi námi, často s nějakým právním vzděláním, se mohou přetrhnout v interpretaci zákonů a Ústavy. Výsledky většinou odpovídají nedovzdělanosti a polovzdělanosti samozvaných právních expertů, kterých je v Česku více než třeba. Odvaha vystoupit a protestovat je nivelizována a nezřídka zesměšňována. Ano, zlo je již institucionalizované. Zlo a amnézie.

Čechov říká, že veškeré zlo v životě pochází z duševní prázdnoty, nudy, lenosti a vše to je nevyhnutelné, když si člověk zvykne žít na účet jiných. Ano, jsou zde ti, kteří dokonce parazitují na nás, zahaleni do mdlého a kýčovitého patosu pozic a postů, rituálů a protokolu. Anachronická degenerace. A my to dopouštíme. Proti zlu je však třeba se postavit. Více než kdy jindy. K čemu žabomyší války a různé osobní rozmíšky, když už nejde jen o podobu občanské společnosti ale mentální zdraví občanů. To se netýká již jen přežití nějaké neziskové organizace, ale nás všech. Je potřebné se sjednotit stejně tak, jako v roce 1989 a deklarovat nespokojenost, označit viníky a postavit před soud. Je potřebné tahat výjimečně zase za jeden konec, neb nepřítel je mocnější než celá bývalá Komunistická strana. Z té odpovědnosti se nevyvlečeme. Zejména ne generace nás, kteří máme dostatečnou historickou paměť. Dopustili jsme, aby tato země zvlčela a plácala se bez hodnot a limitů někde na pomezí civilizační propasti.

Pamatujete, jak to tehdy bylo v 1989? Nebo že by zase amnézie? Je načase se zase spojit a změnit ten náš svět.