Gratuluji k odvážným projevům na kongresu ODS
Vážený pane předsedo,
gratuluji k odvážným projevům, které zazněly v pátek na kongresu ODS.
Odpověď Matěji Hollanovi
Se zájmem jsem přečetla blog Matěje Hollana s názvem „Proč nechce Krnáčová, Babišova kandidátka na primátorku Prahy, zveřejňovat smlouvy?“.
Poslanci, dělejte svoji práci!
Je měsíc po volbách, ale jako bychom se nebyli schopni posunout kupředu. Ne snad, že by výsledek voleb byl nějak nejasný. Většina politických činitelů a médií si však na styl předvolební kampaně natolik zvykla, že se jen neochotně pouští do nějaké více koncepční práce. Přitom je nejvyšší čas. Je třeba konstituovat Dolní sněmovnu parlamentu. To není nic jednoduchého, zvláště když se sněmovna skládá převážně z nováčků, kteří znají legislativní proces nejvýše z televize.
The day after...
Vypadalo to, že to máme za sebou a můžeme si konečně vydechnout. Týdny politické kreativity, podpásových úderů, rozhořčených replik, chytrých a někdy i vtipných postřehů, rámující tradiční politickou soutěž, které se nám tentokrát dostalo s jistým předstihem, měly být minulostí. Opak se však ukázal pravdou. Minulost, která měla být za námi, nás zase jednou doběhla.
Podivné příběhy podivného premiéra
(aneb tři selhání Petra Nečase)
Korelace nebo kauzalita?
Při zkoumání chování jednotlivců ve společnosti, zejména těch v politice, je dobré mít nepaměti několik základních pouček. Za prve, jednotlivec, pokud se nebude nacházet na špici Maslovovy pyramidy, a v naší zemi paradoxně i když se na jejím vrcholu nachází vrcholu, se bude vždy snažit maximalizovat svůj ekonomicky prospěch. Je to, jak praví marxisti, systémově imanentní či, řečeno po našem, každému vlastní. Navíc i na tom nejvyšším vrcholu vždy někdo najde, od koho se lze ještě ledacos přiučit. Za druhé, je důležité se vždy dívat na kauzální souvislost nějakého jevu a na pobídky, které společnost jednotlivci nabízí. Konečně, za třetí, nelze zaměňovat korelaci s kauzalitou. Trochu komplikované? Vysvětlím.
Budovy veřejné správy v Ćeské republice jsou místa, v nichž jednotlivci předstírají, že pracuji v zájmu celku. Toto kabuki probíhá již několik let, přičemž v posledních letech dojem stínohry zesílil, pravděpodobně i v důsledku růstu pa-vzdělanosti. Ani jeden z ministrů, náměstků, nebo členů vlády, apod. nesedí na svém místě proto, že by nějak zvlášť vynikal v nějaké profesi či dosáhl nějakého převratného úspěchu v čemkoli. V Maslovově pyramidě se nacházejí kdesi uprostřed. Přirozeně se tak snaží – ať už v osobním zájmu či zájmu celku, v jejich případě strany, ze které povstali – o posílení pozice a maximalizaci zisku. To vše se odehrává bez emocí a z pohledu dotyčných dokonce i v rámci jakési ekonomické úvahy, která je v zájmu snahy o to být „užitečný“ vede k ohýbání výběrových řízení, uplácení, korumpování, kradení, atd. Prostředky, které ve svých funkcích spravují, nepatří nikomu a všem, takže nikomu. Nikdo by se tudíž ani neměl cítit být jejich chováním dotčený. To je kauzalita. Všechno ostatní, jako když ministři tvrdí, že nevěděli, co činí jejich náměstci, navíc, když se jejich rodiny znají anebo spolu kdysi podnikali, jsou jen slova.
Je zvýšený objem, nebo naopak zmenšující se objem při přerozdělovaných finančních prostředku příčinou zvýšeného počtu zatknutí a vyšetřování korupčních kauz? Kauzalita nebo korelace? Lze z posledních zatknutí již vyvozovat nějaké poznatky? Nebo je to jako v USA, kdy snížení kriminality v 90. letech bylo mylně přisuzováno zlepšení policejní práce místo toho, aby se vzal v úvahu dopad zákona o legalizaci potratů v některých státech koncem 70 let? V důsledku tohoto zákona se rodilo méně nechtěných děti sociálně slabším matkám, které nakonec neskončilo na ulici, tedy v kriminálu. Jak tedy interpretovat rozsáhlou akci, možná pod názvem „Kolibřík“, kdy se před týdnem zatýkalo a zajišťovaly se důkazy? Je zde přímá kauzální souvislost mezi zvýšením kvality policejní práce a počtem akcí vůči politickým protagonistům, nebo je to jenom náhodný souběh, čili korelace, o jejíž síle je možné spekulovat?
Každopádně bychom si měli přestat myslet, že máme nějaké politické elity, jakékoli. A určitě také na ministerstva nebo úřady nenastupuji nějací výjimeční vzdělanci, jejichž hlavním cílem je sloužit lidu. Ne, tomu tak není. Vědí velice dobře, za jakým účelem tam jsou. Zde nemluvím o vině, nýbrž o systému, který favorizuje mozky zločinných transakcí a jejich vykonavače. Oba typy můžeme najít ve veřejných službách. Známe je díky jejich veřejných vystupováním v médiích a jsou příčinou zvýšeného rozhořčení nebo pohrdání, nebo obojího, nezřídka díky neuvěřitelným verbálním etudám, které jsou schopni předvést, někdy na hranici srozumitelnosti.
To je současný stav. Na nějakou rychlou nápravu nejspíše můžeme zapomenout. K té by bylo nezbytné zvýšení vzdělanosti napříč celou společností. To zatím nehrozí. Takže nás čekají další roky podivných příběhů ze života politiku a úředníků. Kdybych byla mystikem, tak řeknu: podívej se jim do obličeje, tam je všechno napsáno. Někdy to tak opravdu je, zvlášť v poslední době. Při tom jsou to v současné situaci právě politici a úředníci, kdo mohou přijít alespoň s dílčím řešením: ne snad, že by změnili systém, ale třeba by mohli začít ukájet své ego tím, že by alespoň čas od času sloužili i veřejnému zájmu.
No fuj, řekne si jeden, jak naivní. Souhlasím.
Binární situace
V životě každého z nás se dnes a denně vyskytují situace, kdy se rozhodujeme v modu ano/ne. Koupím/nekoupím, udělám/neudělám, pošlu/nepošlu, odpovím/neodpovím…atd. To je binární model. Zdánlivě žádná věda. Záleží však na kontextu, do kterého tento binární model promítneme.
Jak moc árijští jsou Češi?
Nemohu si pomoci, ale musím se přiznat, že ve mně veřejné debaty v Česku začaly vyvolávat jistý reflex. Tento reflex se projevuje zejména neodkladnou potřebou ptát se, jak moc árijští jsou Češi. Reflex se dostavuje především při poslechu sladkobolných žalmů z úst některých politických protagonistů, kteří z jakýchkoliv a především zištných důvodů, s oblibou hovoří o „nebezpečí“, které na nás číhá kdesi na pomezí práva a historie. Před druhým kolem prezidentských voleb zdá se neodkladná potřeba ještě neodkladnější.
Luxus amnézie a brutalita amnestie.
V české společnosti se kdysi, díky dobrému vojáku Švejkovi, ujalo rčení: to chce klid. Jsou však chvíle, kdy je zůstat v klidu takřka vyloučené. Taková chvíle nastala nedávno, kdy prezident republiky, třebaže dle Ústavy jen podmíněně odpovědný, vyhlásil plošnou amnestii a abolici.
Prostřeno aneb jak se vaří po Česku
Předně je třeba poděkovat televizi Prima. To ona replikovala zahraniční pořad, ve kterém se sejde pět neznámých osob z jednoho regionu, aby si navzájem za účasti všudypřítomných kamer představili své kulinářské dovednosti. Na německé televizní stanici VOX, kde je tento pořad rovněž doma, se při této příležitosti prezentují obdivuhodné a někdy až profesionální kuchařské výkony. To ovšem nelze říct o domácím poradu. Nevím, zda tvůrci této místy kruté reality show měli v úmyslu kromě zvrácené podívané i něco jiného, nicméně povedla se jim zajímavá sociologická studie do nitra určité společenské vrstvy, kterou lze sběrným pojmem laicky nazvat: průměrná česká domácnost.
Na rozdíl od německé varianty, kdy se jedinci opravdu dobře baví, recepty jsou inspirativní, suroviny velice kvalitní a hodnotící komentáře jsou vyřknuté s nutnou dávkou nadhledu a humoru, v českém pojetí vyznívá tato show jako nemilosrdná prohlídka nezdravého životního stylu s nepřátelským, ba někdy až krutým hodnocením ostatních soutěžících. K tomuto hodnocení dochází, přirozeně, bez jakékoliv sebereflexe. Pořad zároveň poskytuje odpovědi i na řadu volně souvisejících otázek jako: proč máme nechvalné prvenství v karcinomu tlustého střeva či proč se snadno a bez reptání spokojíme s tím, co se nám předkládá, zda je to jídlo, služba nebo zákon.
Potvrzuje se, že když nemám žádnou zkušenost, nemám s čím srovnávat, když se nechci o věcech víc dozvědět a nezajímám se o svoje okolí, tak se i topinka s lečem může prezentovat jako delikatesa. Odpor k neznámému a nepoznanému se v pořadu projevuje standardním odmítáním všeho. Kapary? No to vůbec nejím. Mascarpone? Hm, to je nějaké španělské jídlo, nebo? Z této nejistoty a nepoznání pravděpodobně pramení i neurvalá kritičnost, kterou se účastníci kulinářského pořadu navzájem častují. Povrchní nebo spíše povrchový přístup zřejmě nesnese pohled do zrcadla. Hlava by se z něj možná zatočila. Takhle je to divák, kdo místy nestačí vrtět hlavou.
Nedostatek kritického myšlení – prosím, nezaměňovat s permanentním kritizováním a paušalizováním! - je patrný i při konzumaci veřejných politik. Vaření zákonů a veřejných politik, či reforem trpí stejnými neduhy jako příprava pokrmů v české reality show. Suroviny z levného supermarketu, špatný recept, povrchní znalost technologie, nedostatek praxe jsou zaručeným receptem pro vznik podivné kejdy, jejíž pozření dá zabrat i odolnějším jedincům. Navíc, když se kuchaři nestřídají a nejsou ochotni cokoliv změnit – pokud možno k lepšímu -, nelze se pak divit, že výsledek jejich „umění“ vyvolá celonárodní kocovinu. V horším případě lze mluvit o verbálním průjmu nebo intelektuální zácpě. Za znecitlivění průchodnosti střev si každý může sám nedostatkem zbytkové stravy. V případě společnosti hovořme o nedostatku odvahy, kuráže a integrity, ale i schopnosti naslouchat a přehodnocovat.
Pravdou je, že ne každý kuchař získá v průběhu své kariéry michelinskou hvězdu. To však neznamená, že by se o to neměl snažit. Stejně tak platí, že žádný politik či poslanec z nebe nespadl. Přesto každý z našich zákonodárců by se měl snažit odvádět dobrý profesionální výkon. Jistě, je to těžká práce naučit se od píky postupy, které jsou namáhavé a někdy nudné, pro výslednou kvalitu však nezbytné. Bez toho se však obejít nelze. I politika je řemeslo a řemeslu je třeba se naučit. Samozřejmě za předpokladu, že ho chceme vykonávat poctivě.
Nám, konzumentům, připadá úkol rozlišovat kvalitní pokrm od nekvalitního, kvalitní suroviny od napodobenin. Ať už se totiž jedná o amatérskou soutěž, jako v případě Prostřeno!, nebo o klání profesionálů, základní postupy pro přípravu bešamelové nebo holandské omáčky jsou stejné. Při dobré znalosti toho, oč se snažíme, daleko lépe odlišíme dobrého profesionála od plkala, který sice mluví jako kniha, ale jeho mluva nemá šťávu, nepřesvědčí a ani nechutná. Tato znalost by však měla být uplatňována i vůči nám samým. V zájmu věci a dobrého výsledku bychom tak měli i my sami, chceme-li se přihlásit do jakýchkoli soutěží, dobře zvážit, zda ovládáme základní postupy a principy, máme talent nebo i vůli se neustále učit a zda známe základy řemesla. Pokračování v klohnění nechutné bryndy, která se prezentuje jako delikatesa obstojí ještě tak v televizním pořadu. V reálném životě je to nebezpečné riskování se zdravím a trpělivostí občanů.
Tito občané, zdá se, jsou s to odpustit opravdu hodně. V tom by však neměla spočívat žádná útěcha či naděje. Naopak, naději lze třeba spatřovat v tom, že se zde postupně vykrystalizuje skupina fajnšmekrů, kterým už nebude stačit jenom něco navařit. Fajnšmekrů, kteří budou chtít vědět, proč se vaří, jak se vaří a hlavně kdo vaří pro koho. Cíle jejich snažení jsou méně vzletné, než aby pravda a láska zvítězily. Pro začátek by úplně stačilo dosáhnout stavu, kdy si čeští restauratéři a politici již nedovolí předkládat nekvalitní náhražku pokrmu či zákona, které doslova ohrožují konzumentovo zdraví.
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
