(aneb tři selhání Petra Nečase)

Na počátku byla naděje, že s příchodem Petra Nečase přijde rovněž politická změna. Tuto změnu potřebovala jak sůl zejména jeho domovská strana. Ti, kterým není osud české pravice ještě zcela lhostejný, doufali, že ODS se pod Nečasovým vedením promění z vyžírkoidni, sebestředně a arogantní strany, navíc ještě napojené na dubiózní podnikatele, transformuje do snesitelné konzervativní strany, která bude s to konkurovat rádoby nové a rádoby transparentní straně se šlechtickým přívlastkem. Leč nestalo se.

Události posledních dní ukazují jasně, jak křehkou parlamentní demokracii v Česku máme, anebo, jinými slovy, jak účelově si reprezentanti veřejné moci dnes tuto demokracii a svoji tzv. pravicovost vykládají. Petr Nečas naděje do jeho osoby vkládané, bohužel, nenaplnil. Neselhal však sám. S ním selhala rovněž celá ODS i jeho vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti. Toto selhání bylo trojího druhu. Došlo k němu na rovině úrovni personální, morální a politické.

Mediální poradci pana ex-premiéra s tímto tvrzením nemusí souhlasit. Měli by jej však alespoň zvážit. Rozhodně by však neměli utvrzovat ex-premiéra v tom (pokud se vůbec utvrzovat v něčem nechá), že jeho silná slova na adresu státního zástupce Ištvána jakkoliv relativizují jeho osobní žalostné selhání jako premiér i jako reprezentant konzervativních hodnot (pokud se tyto hodnoty ještě dají v Česku nějak uchopit). Nelze totiž udržovat veřejné známý vztah se svoji sekretářkou, odměňovat ji přímo za její služby (ať jsou jakéhokoliv charakteru), tyto odměny tajit a hloupě se vymlouvat a nekontrolovat její činnost. Samozřejmě za předpokladu, že kontrolována nebyla.

O tom, že zacházet s mocí je ošidné, se popsaly již stohy papíru. Zejména lidé, kteří jsou méně vybaveni etickými a morálními záklopkami, by se měli mít na pozoru, neboť často mívají sklony své dočasné mocenské postavení ohnout, zneužít a způsobit nemalé škody, a to nejen svému okolí ale též sobě samým. Jedinou účinnou obranou proti tomuto selhání je vzdělání, zkušenost a morální integrita. Nic z toho si nelze koupit na žádné české soukromé vysoké škole. Naopak, všechny tyto kvality je zapotřebí trpělivě pěstovat. Petr Nečas se i přes své počáteční předpoklady ohýbání moci neubránil. V tom spočívá jeho personální selhání.

Zpochybňování vyšetřování, učesávaní faktů a relativizace závazně politické korupce, která má být omlouvána tím, ze "se to tak přeci děje pořad a tudíž se z toho stala dobrá tzv. best practice" české parlamentní demokracie, je jeho druhým selháním. Selháním v rovině morální.

Konečně selháním třetí (tak trochu jako v nějaké špatné pohádce naruby) je jeho příspěvek k dalšímu prohlubování personální i ideové vyprázdněnosti kdysi vůdčí pravicové strany, která se v minulosti alespoň snažila – třebaže ne vždy úspěšně – formulovat nástin a cíle pravicové politiky na pozadí nejen stávající globalizace, ale též středoevropské zkušenosti. Za toto třetí selhání nemůže Petr Nečas sám. Ve srovnání s jeho předchůdci byl jeho příspěvek spíše pasivní nežli aktivní. Degradace ODS započala nejpozději v roce 1997 a pokračovalo nástupem Topolánka a jeho Nagyové, přítele Dalíka. Nečasovi samotnému se v tomto příběhu pouze nepovedlo zvrátit nastoupený trend.

Je evidentní, ze česká politika je v důsledku permanentního ohýbání a přizpůsobování osobním prospěchům mentálně vyždímána. Tento problém netrápí jen pravici, ale též levici. To je ale jiný příběh. Veřejnosti díky kolotočům pravicových stran v současné době nezbývá, než sledovat neuvěřitelné divadlo, do něhož se nejnověji zapojil i Nejvyšší soud svým podivným verdiktem, který opětovně nastoluje staré otázky o nezávislosti a neúplatnosti soudní moci. Vypadá to, že na rozdíl od yettiho soudní mafie nakonec přeci jen existuje.