Předně je třeba poděkovat televizi Prima. To ona replikovala zahraniční pořad, ve kterém se sejde pět neznámých osob z jednoho regionu, aby si navzájem za účasti všudypřítomných kamer představili své kulinářské dovednosti. Na německé televizní stanici VOX, kde je tento pořad rovněž doma, se při této příležitosti prezentují obdivuhodné a někdy až profesionální kuchařské výkony. To ovšem nelze říct o domácím poradu. Nevím, zda tvůrci této místy kruté reality show měli v úmyslu kromě zvrácené podívané i něco jiného, nicméně povedla se jim zajímavá sociologická studie do nitra určité společenské vrstvy, kterou lze sběrným pojmem laicky nazvat: průměrná česká domácnost.

Na rozdíl od německé varianty, kdy se jedinci opravdu dobře baví, recepty jsou inspirativní, suroviny velice kvalitní a hodnotící komentáře jsou vyřknuté s nutnou dávkou nadhledu a humoru, v českém pojetí vyznívá tato show jako nemilosrdná prohlídka nezdravého životního stylu s nepřátelským, ba někdy až krutým hodnocením ostatních soutěžících. K tomuto hodnocení dochází, přirozeně, bez jakékoliv sebereflexe. Pořad zároveň poskytuje odpovědi i na řadu volně souvisejících otázek jako: proč máme nechvalné prvenství v karcinomu tlustého střeva či proč se snadno a bez reptání spokojíme s tím, co se nám předkládá, zda je to jídlo, služba nebo zákon.

Potvrzuje se, že když nemám žádnou zkušenost, nemám s čím srovnávat, když se nechci o věcech víc dozvědět a nezajímám se o svoje okolí, tak se i topinka s lečem může prezentovat jako delikatesa. Odpor k neznámému a nepoznanému se v pořadu projevuje standardním odmítáním všeho. Kapary? No to vůbec nejím. Mascarpone? Hm, to je nějaké španělské jídlo, nebo? Z této nejistoty a nepoznání pravděpodobně pramení i neurvalá kritičnost, kterou se účastníci kulinářského pořadu navzájem častují. Povrchní nebo spíše povrchový přístup zřejmě nesnese pohled do zrcadla. Hlava by se z něj možná zatočila. Takhle je to divák, kdo místy nestačí vrtět hlavou.

Nedostatek kritického myšlení – prosím, nezaměňovat s permanentním kritizováním a paušalizováním! - je patrný i při konzumaci veřejných politik. Vaření zákonů a veřejných politik, či reforem trpí stejnými neduhy jako příprava pokrmů v české reality show. Suroviny z levného supermarketu, špatný recept, povrchní znalost technologie, nedostatek praxe jsou zaručeným receptem pro vznik podivné kejdy, jejíž pozření dá zabrat i odolnějším jedincům. Navíc, když se kuchaři nestřídají a nejsou ochotni cokoliv změnit – pokud možno k lepšímu -, nelze se pak divit, že výsledek jejich „umění“ vyvolá celonárodní kocovinu. V horším případě lze mluvit o verbálním průjmu nebo intelektuální zácpě. Za znecitlivění průchodnosti střev si každý může sám nedostatkem zbytkové stravy. V případě společnosti hovořme o nedostatku odvahy, kuráže a integrity, ale i schopnosti naslouchat a přehodnocovat.

Pravdou je, že ne každý kuchař získá v průběhu své kariéry michelinskou hvězdu. To však neznamená, že by se o to neměl snažit. Stejně tak platí, že žádný politik či poslanec z nebe nespadl. Přesto každý z našich zákonodárců by se měl snažit odvádět dobrý profesionální výkon. Jistě, je to těžká práce naučit se od píky postupy, které jsou namáhavé a někdy nudné, pro výslednou kvalitu však nezbytné. Bez toho se však obejít nelze. I politika je řemeslo a řemeslu je třeba se naučit. Samozřejmě za předpokladu, že ho chceme vykonávat poctivě.

Nám, konzumentům, připadá úkol rozlišovat kvalitní pokrm od nekvalitního, kvalitní suroviny od napodobenin. Ať už se totiž jedná o amatérskou soutěž, jako v případě Prostřeno!, nebo o klání profesionálů, základní postupy pro přípravu bešamelové nebo holandské omáčky jsou stejné. Při dobré znalosti toho, oč se snažíme, daleko lépe odlišíme dobrého profesionála od plkala, který sice mluví jako kniha, ale jeho mluva nemá šťávu, nepřesvědčí a ani nechutná. Tato znalost by však měla být uplatňována i vůči nám samým. V zájmu věci a dobrého výsledku bychom tak měli i my sami, chceme-li se přihlásit do jakýchkoli soutěží, dobře zvážit, zda ovládáme základní postupy a principy, máme talent nebo i vůli se neustále učit a zda známe základy řemesla. Pokračování v klohnění nechutné bryndy, která se prezentuje jako delikatesa obstojí ještě tak v televizním pořadu. V reálném životě je to nebezpečné riskování se zdravím a trpělivostí občanů.

Tito občané, zdá se, jsou s to odpustit opravdu hodně. V tom by však neměla spočívat žádná útěcha či naděje. Naopak, naději lze třeba spatřovat v tom, že se zde postupně vykrystalizuje skupina fajnšmekrů, kterým už nebude stačit jenom něco navařit. Fajnšmekrů, kteří budou chtít vědět, proč se vaří, jak se vaří a hlavně kdo vaří pro koho. Cíle jejich snažení jsou méně vzletné, než aby pravda a láska zvítězily. Pro začátek by úplně stačilo dosáhnout stavu, kdy si čeští restauratéři a politici již nedovolí předkládat nekvalitní náhražku pokrmu či zákona, které doslova ohrožují konzumentovo zdraví.