Defraudace katarze
Nějak se mi to v poslední době slévá všechno dohromady. Události do sebe zapadají, jsou ale časově posunuty a ani rčení, že na „každou svini se vaří kotel“ vody, je slabou útěchou a žádnou katarzí. Nemůže ani být, neboť kotel a jeho obsah jsou příliš veliké a plamínek pod ním je příliš malý. Tak se satisfakce nedočká nikdo, který věří ve spravedlnost. Spravedlnost není výsledkem působení práva v právním státu. Spravedlnost a právo jsou dva pojmy, které jsou málokdy slučitelné. Pokud my očekáváme katarzi prostřednictví aplikování práva, nedočkáme se jí, neboť právo není instrumentem spravedlnosti, alespoň ne v naší zemi. Právo je souborem norem, které jsou lépe nebo hůř tvořeny spolkem více nebo méně úplatných diletantů, aby pak následně byly aplikovány jejich více nebo méně vzdělanými apologety.
Vznikají různé paskvily, kterým se říká zákony, tedy obecné normy chování, jejichž konstrukci lze kdykoli odvodit od parciálních zájmů těch, kteří je tvoří, čí schvalují. Proč tolik diletantů a proč tak málo mistrů? Ilustrací, nikoli úplnou odpovědí může být i poslední vývoj událostí na Plzeňské právnické fakultě, která je dobrým a snad i věrným obrazem naší společnosti.
Diletantizmus a mistrovstvíPomineme-li skutečnost, že se jedná o bezprecedentní a evidentně dlouhodobě se vlečící kvalitativní a morální úpadek vzdělávacího zařízení, je to zrcadlem špatného a alarmujícího stavu naší společnosti. A tím je potřebné se soustavně zabývat a stále komentovat. Academia by měla být půda chráněná, kolébkou zprostředkovaných hodnot a norem. Učitelé by měli být mistři, kteří své řemeslo odevzdávají učňům, tedy studentům. Mistři musí umět pracovat i s nekvalitním nářadím, od učňů se to neočekává, ti se učí. Od mistrů se očekává, že budou etalonem ambicí učňů, metou, kterou učící se chtějí dosáhnout. Od učňů se očekává pokora, poctivost, snaživost, píle a ochota se učit novým věcem. Od akademie se očekává, krom jiného, že je strážcem hodnot, kvality a pokroku ve vzdělávání, uplatňování etiky. Co se ale stane, když učni převezmou role mistrů? Je to signálem, že organizmus selhal a že je potřebné okamžitě zahájit ozdravní proces, neboť přetrvání tohoto stavu je potvrzením, že diletantizmus převážil nad mistrovstvím, jak nakonec v mnoha oblastech naší společnosti. Třeba si položit otázku, zda je stav na Plzeňské právnické fakultě epizodický anebo je spíš poukazem na systémové selhání vysokoškolského vzdělávání? A snad nejenom vysokoškolského.
Od diletantizmu k tolerování zločinu
Diskuse nad plagiátorstvím, jinými slovy nad krádeží vlastnictví duševního, je v této společnosti stejně vlažná jako diskuse nad soustavným ohýbáním zákona o veřejných zakázkách, tedy otevřenou a tolerovanou krádeži veřejných zdrojů, nebo také nad zavedením tzv. sting operation, u nás známé jako institut „agenta provokatéra“. Tolerance k porušování zákonů je u nás vysoká, a to všude. A když si to neuvědomují kantoři, rodiče a veřejní činitelé, tak jak bude vypadat naše společnost o 20 let?
Jenom jeden ilustrující příběh ze života. Na jedno rodičovské sdružení jsem přišla pozdě a jeden z rodičů mi ihned vtlačil do ruky petici, kterou jsem měla podepsat. Podstatou petice byl protest rodičů některých studentů, kteří nesouhlasili se snížením známky z chování pro své ratolesti, které nestydatě opsaly řešení zadaného úkolu z internetu a vydávaly jej za svoji práci, ačkoli byly již několikrát školou upozorněné na nesprávnost postupu. Petici jsem odmítla podepsat s otázkou, zda si rodiče dostatečně uvědomují, že svým dětem dělají medvědí službu a že vlastně chtějí legitimizovat trestní čin. Asi si umíte představit, jak na mne hleděli. Cítila jsem se jako nepřítel lidu.
Na amerických univerzitách je plagiátorství trestáno vyhazovem. U nás ne. Na světě existuje přitom množstvo sofistikovaných softwarů, které umí plagiátora spolehlivě odhalit. Zaslané práce jsou zpravidla podrobené tomuto softwaru, zejména když se jedná o doktorské práce, tedy práce vyšší akademické úrovně. O tom, myslím, o vyšší akademické úrovni, je možné si u nás jenom nechat zdát. Kvalita některých diplomových prací, tedy ne nějaké bezvýznamné ročníkové eseje, se často redukuje na cvičení „copy and paste“, jejichž obsah a struktura je tak formální a plytká, že mi je z toho někdy k breku. „Akademické“ nároky na „učně“ jsou žalostně nízké, že se pak nelze divit, že úroveň vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí není valná. A kdože stanovuje nároky na studenty? Zde mluvím ovšem o oborech neexaktních věd. U jiných, exaktních věd včetně medicíny, chci věřit, že je to jinak. To je moje naděje.
A nyní si domysleme důsledky vzdělávacího procesu na takových případech „plzeňských právnických fakult“, neboť touto univerzitou se vzdělávací nihilizmus u nás zdaleka nevyčerpal. Pomineme-li fakt, že si zde mohly „pořídit“ akademické tituly „významné politické osobnosti“, jakou „message“ zprostředkovává svým učňům toto zařízení? „Je jedno, jak dobře budeš studovat a jak snaživý budeš, jsi na stejné úrovni jako ti, kteří do školy nechodí, práce jim píší jiní za úplatu, potažmo sami opíšou, nebo ani neodevzdají?“ A jaká kvalita výuky pak na té škole probíhá? Taková, která dostačuje proto, aby například líní a intelektuálně méně schopni veřejní činitelé získali akademický titul, jako kvalifikační předpoklad, nebo pro zmírnění jejich studu ve společnosti těch, kteří tituly mají. Inu, možná je lepší nemít žádné tituly, místo toho skutečně něco umět a peníze vydělávat poctivě. Pak bychom mohli zažít někdy i katarzi spravedlnosti, která v právním státě je dosahovaná zpravidla kvalitní jurisdikcí, rychlým a nekompromisním odhalovaní zločinců i z řad veřejných činitelů a potrestáním viníků. Tato kvalita je ovšem v naší společnosti povrchných slibů a hloupých gest, zatím, jenom iluzí. A absolventi právnické fakulty z Plzně jsou zatím dalek od toho, aby tuto metu naplňovaly. Jsou kontaminováni názorovou a hodnotovou vyšinutostí svých mistrů. A to vůči nim a ani nám není fair.
Vznikají různé paskvily, kterým se říká zákony, tedy obecné normy chování, jejichž konstrukci lze kdykoli odvodit od parciálních zájmů těch, kteří je tvoří, čí schvalují. Proč tolik diletantů a proč tak málo mistrů? Ilustrací, nikoli úplnou odpovědí může být i poslední vývoj událostí na Plzeňské právnické fakultě, která je dobrým a snad i věrným obrazem naší společnosti.
Diletantizmus a mistrovstvíPomineme-li skutečnost, že se jedná o bezprecedentní a evidentně dlouhodobě se vlečící kvalitativní a morální úpadek vzdělávacího zařízení, je to zrcadlem špatného a alarmujícího stavu naší společnosti. A tím je potřebné se soustavně zabývat a stále komentovat. Academia by měla být půda chráněná, kolébkou zprostředkovaných hodnot a norem. Učitelé by měli být mistři, kteří své řemeslo odevzdávají učňům, tedy studentům. Mistři musí umět pracovat i s nekvalitním nářadím, od učňů se to neočekává, ti se učí. Od mistrů se očekává, že budou etalonem ambicí učňů, metou, kterou učící se chtějí dosáhnout. Od učňů se očekává pokora, poctivost, snaživost, píle a ochota se učit novým věcem. Od akademie se očekává, krom jiného, že je strážcem hodnot, kvality a pokroku ve vzdělávání, uplatňování etiky. Co se ale stane, když učni převezmou role mistrů? Je to signálem, že organizmus selhal a že je potřebné okamžitě zahájit ozdravní proces, neboť přetrvání tohoto stavu je potvrzením, že diletantizmus převážil nad mistrovstvím, jak nakonec v mnoha oblastech naší společnosti. Třeba si položit otázku, zda je stav na Plzeňské právnické fakultě epizodický anebo je spíš poukazem na systémové selhání vysokoškolského vzdělávání? A snad nejenom vysokoškolského.
Od diletantizmu k tolerování zločinu
Diskuse nad plagiátorstvím, jinými slovy nad krádeží vlastnictví duševního, je v této společnosti stejně vlažná jako diskuse nad soustavným ohýbáním zákona o veřejných zakázkách, tedy otevřenou a tolerovanou krádeži veřejných zdrojů, nebo také nad zavedením tzv. sting operation, u nás známé jako institut „agenta provokatéra“. Tolerance k porušování zákonů je u nás vysoká, a to všude. A když si to neuvědomují kantoři, rodiče a veřejní činitelé, tak jak bude vypadat naše společnost o 20 let?
Jenom jeden ilustrující příběh ze života. Na jedno rodičovské sdružení jsem přišla pozdě a jeden z rodičů mi ihned vtlačil do ruky petici, kterou jsem měla podepsat. Podstatou petice byl protest rodičů některých studentů, kteří nesouhlasili se snížením známky z chování pro své ratolesti, které nestydatě opsaly řešení zadaného úkolu z internetu a vydávaly jej za svoji práci, ačkoli byly již několikrát školou upozorněné na nesprávnost postupu. Petici jsem odmítla podepsat s otázkou, zda si rodiče dostatečně uvědomují, že svým dětem dělají medvědí službu a že vlastně chtějí legitimizovat trestní čin. Asi si umíte představit, jak na mne hleděli. Cítila jsem se jako nepřítel lidu.
Na amerických univerzitách je plagiátorství trestáno vyhazovem. U nás ne. Na světě existuje přitom množstvo sofistikovaných softwarů, které umí plagiátora spolehlivě odhalit. Zaslané práce jsou zpravidla podrobené tomuto softwaru, zejména když se jedná o doktorské práce, tedy práce vyšší akademické úrovně. O tom, myslím, o vyšší akademické úrovni, je možné si u nás jenom nechat zdát. Kvalita některých diplomových prací, tedy ne nějaké bezvýznamné ročníkové eseje, se často redukuje na cvičení „copy and paste“, jejichž obsah a struktura je tak formální a plytká, že mi je z toho někdy k breku. „Akademické“ nároky na „učně“ jsou žalostně nízké, že se pak nelze divit, že úroveň vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí není valná. A kdože stanovuje nároky na studenty? Zde mluvím ovšem o oborech neexaktních věd. U jiných, exaktních věd včetně medicíny, chci věřit, že je to jinak. To je moje naděje.
A nyní si domysleme důsledky vzdělávacího procesu na takových případech „plzeňských právnických fakult“, neboť touto univerzitou se vzdělávací nihilizmus u nás zdaleka nevyčerpal. Pomineme-li fakt, že si zde mohly „pořídit“ akademické tituly „významné politické osobnosti“, jakou „message“ zprostředkovává svým učňům toto zařízení? „Je jedno, jak dobře budeš studovat a jak snaživý budeš, jsi na stejné úrovni jako ti, kteří do školy nechodí, práce jim píší jiní za úplatu, potažmo sami opíšou, nebo ani neodevzdají?“ A jaká kvalita výuky pak na té škole probíhá? Taková, která dostačuje proto, aby například líní a intelektuálně méně schopni veřejní činitelé získali akademický titul, jako kvalifikační předpoklad, nebo pro zmírnění jejich studu ve společnosti těch, kteří tituly mají. Inu, možná je lepší nemít žádné tituly, místo toho skutečně něco umět a peníze vydělávat poctivě. Pak bychom mohli zažít někdy i katarzi spravedlnosti, která v právním státě je dosahovaná zpravidla kvalitní jurisdikcí, rychlým a nekompromisním odhalovaní zločinců i z řad veřejných činitelů a potrestáním viníků. Tato kvalita je ovšem v naší společnosti povrchných slibů a hloupých gest, zatím, jenom iluzí. A absolventi právnické fakulty z Plzně jsou zatím dalek od toho, aby tuto metu naplňovaly. Jsou kontaminováni názorovou a hodnotovou vyšinutostí svých mistrů. A to vůči nim a ani nám není fair.