Úspěchy klientelizmu a nepotizmu v české společnosti ve světle vzpomínkového optimizmu.

Kde to vlastně začalo? Určitě dávno, snad tehdy, když se formulovaly mravní hodnoty a Sókrates byl popraven, neboť si dovolil kritizovat poměry v Athénách. Nebo ještě dřív? Každopádně v současnosti můžeme pěstovat vzpomínkový optimizmus, že tehdy v dávnověku to bylo lepší, nestavěly se předražené dálnice, a ti, kteří zastávali veřejný úřad, měli alespoň nějaké relevantní vzdělání a praxi, o morální zdatnosti nemluvě. Lidé mají tendenci vytěsňovat špatné a bolestivé zážitky, jinak by se ani nemohli opětovně vrhat do nebezpečných dobrodružství, rodit děti, půjčovat si peníze na dovolenou na astronomický úrok a každé 4 roky chodit k volbám a opakovali stejný rituál. Vzpomínkový optimizmus je ale nebezpečný, relativizuje přítomnost a zkrášluje minulost. Negativní morální saldo má jak minulost, tak současnost. Minulost proto, neboť to bylo období utužování rozvoje klientelizmu a nepotizmu, současnost proto, neboť kleptokracie zažívá za posledních 20 let nebývalého rozvoje. Existují ale světlé okamžiky, když se společnost dostala do morálního přebytku, u nás tomu bylo naposled na podzim 1989. Asi jsme na to zapomněli.

Teze 1: Kdo nekrade, okrádá rodinu.

Tato již okřídlená věta je synonymem praxe přikrádání, kterého se dopouštěli řadoví občané v bývalém režimu. Věta v sobě obsahuje omluvu morálního selhání, kdy si jedinci špatně vysvětlovali socialistickou tezi, že stát patří pracujícímu lidu. Každý na to měl vlastní metr a řadový občan, místo, aby se otevřeně postavil proti naprosto zhovadilému režimu, který pečlivě pěstoval závist a nesnášenlivost mezi občany a segregaci mezi těmi, kteří jsou a nejsou konformní, omlouval své morální selhání, jakýmsi pokřiveným chápáním protestu: kradením veřejných zdrojů. Obzvlášť oblíbená forma byla materiální, vždyť každý potřeboval nějaký ten obklad nebo futra na dveře. Proč si tedy nevzít a nevybártrovat jinou službu. Soudobé formy přikrádání jenom plynule navazují na historického předchůdce. Dostat potomka na nějakou školu i tehdy „něco“ stálo. Rozdíl je v tom, že tehdy potomek musel řádně chodit do školy a dostudovat, s výjimkou vrcholových sportovců a nezískal titul za několik měsíců. Pro obzvlášť „chytré“ a ideologicky zdatné tehdy byly VÚML-y, nyní na to máme Plzeňskou právnickou fakultu, popřípadě řadu dalších přihlouplých škol, kde si modelky a politici lokálního „bezvýznamu“ pořizují tituly u pochybných kantorů za úplatu. Vzniká tím síť závazků, netransparentních klientských vazeb, které slouží těm, kteří jsou do networku zapojeni.

Teze 2: Já na bráchu…

Česko (v minulosti Československo) bylo a je malou středoevropskou zemí, která ničím zvlášť nevynikala. Není to žádné rouhání nebo nihilismus, je to fakt. Pravda, měli jsme několik vynálezců, vědců a umělců, v neposledním řadě i proto, že naše území bylo historicky tzv. tranzitní, usídlilo se zde mnoho národností. V čem je země snad v celoevropském kontextu výjimečná, je míra vynaložené energie na obcházení předpisů, zákonů, nařízení za účelem to udělat „jinak“, nerespektovat řád, získat neoprávněnou výhodu, podvádět, zneužívat svoje postavení. A samozřejmě držet se úřadu (mandátu), dle možnosti co nejdéle a nerezignovat ani tehdy, když je ostuda vrchovatá. I v minulosti se stalo pro určitý typ lidí oblíbeným zaměstnáním – veřejný činitel. Ovšem tehdy museli tito jedinci vykázat i “neotřesitelnou“ víru v KSČ, aby se mohli stát vedoucími pracovníky v PZO-čkách, nezřídka se museli i upsat ke spolupráci s StB. V současnosti stačí příslib, že budou plnit stranickou kasu. Pak mohou tito novodobí zástupci státních a polostátních firem dělat takřka cokoli. Firmy mají jako hračky pro to, aby mohli zaměstnávat další skvělé manažery, kteří svěřené firmy nezřídka přivedou do astronomické ztráty a pak odkráčejí s monumentálním odstupným. Technika vykrádání se zlepšila, nesporně. Jde o více peněz, a kdo by nechtěl podojit erár, když se nikdo nedívá, nebo nic nevidí?

Teze 3: Když mně se nedaří, proč by se mělo tobě?

Před 20 lety podnikatelé moc neexistovali, pominu-li existenci veksláků a „sociálních pracovnic“ v hotelových lobby. Přesto existoval černý trh, na němž se veselo bártrovalo. I dnes máme veksláky. Jsou to takzvaní lobbyisti a zařizovatelé, podivné figury, které se motají kolem politiků, pracují v utajení, jejich majetky jsou rozložené do několika nejasných firem s akciemi na doručitele a v daňovém přiznání vykazují ztrátu. Tehdy neexistovaly ani veřejné zakázky v té formě, jak je známe dnes. Služby pro stát zařizovaly státní podniky. V současnosti má Česko pátý největší trh s veřejnými zakázkami mezi zeměmi OECD. Jinými slovy, existuje celý průmysl, pro nějž je erár jediným klientem. Když mluvíme o ztrátách kvůli netransparentnímu procesu, tak mluvíme nejenom o státu, který rámec nastavuje, ale také o firmách, které na hru přistupují a v průběhu let si za přispění zástupců eráru vypracovaly několik spolehlivých metod maximalizace svého zisku. Je pak více než pochopitelné, když se občanům zvedá adrenalin při pohledu na arogantní politiky a jejich pohůnky v drahých autech, na dovolených v doprovodu novodobých veksláků a manažerů polostátních firem, kteří ostentativně paktují s kriminálními živly, s nimiž slaví své svátky, nebo pokoutními způsoby získávají kšefty ve státních institucích. Tvoří se nebezpečná dvoutvarost podnikatelského světa, která polarizuje společnost na nenáviděné bohaté a čestné chudé. Paradoxně to, co se nepovedlo minulému režimu – vyvolat nenávist vůči „bohatým kapitalistům“, povedlo se nyní. Ti, kteří nemají na veliká auta, závidí těm, kteří na ně mají. Přičemž je sakra rozdíl mezi skutečným podnikatelem, který dává práci lidem, nese sebou riziko neúspěchu a selhání a tím, kdo je bezbolestně přisátý na veřejný rozpočet.

Teze 4: Co oko nevidí, to srdce nebolí

Před 25 lety se dávalo „všimné“ i při marginálním úředním úkonu. Co kdyby. Pojišťovala se malými pozornostmi náklonnost úředníků. U lékaře byla lahev snad samozřejmostí. Maso, ovoce a zelenina byly podpultové zboží, takže něco za něco. Nezměnil se obsah, nýbrž forma. Dnes se dovídáme, kde všude zmizelo tu několik milionů, tam několik miliard. Pod někoho pultem. Ve fotbalu se uplácí, aby se pískala „rovina“. Ve veřejných zakázkách se uplácí, aby měli všichni stejnou šanci. Bylo to zde vždy, nic se nezměnilo, jenom to nějak narostlo, rozbujelo. Možná je lepší žít v nevědomosti, než být denně blízko infarktu. Občan (některý) miloval svojí vlast a komunistickou stranu. Měl mléko za 2 Kč a chleba za 4 Kč. Průměrný plat byl 2.200 Kč a na dovolenou mohl to zemí RVHP. Práva měl omezena, svobodu také. Teď nemá omezena práva, může takřka všechno, je svobodný. Nyní je pouze dobrovolným zajatcem své neschopnosti uplatňovat svá práva a prosazovat svůj oprávněný zájem.

Resumé

Dvacet let je krátká doba pro zásadní změnu chování a charakteru národa, je to ale dostatečně dlouhá doba, pro změnu individuálních postojů. A kdo ví, co by Sókrates dělal, kdyby viděl dnešní Řecko. Asi by skoncoval se svým životem dřív, než by jakýkoli proces začal. Byla by to ovšem škoda, neb by pak nikdy nevznikla Platónová obhajoba. Řecko, se všemi neduhy: dluhem, lžemi a přebujelou korupcí je takové novodobé morální memento. A já jenom doufám, že je dostatečné silné pro nás všechny.