Koukal jsem v krámě na klávesnici, kde kromě běžných mačkátek bylo i varovné Oops! (Jejda), nouzové Help! (Pomoc) a zoufalé Oh My Gosh! (Ó můj bože! Božínku!). Byla to klávesnice pro blondýny. Vzpomněl jsem si na studii Davida Johnstona z australské Queensland University of Technology. Asi neměl v práci co dělat, a tak zjišťoval: Blondýny vydělávají o sedm procent více než brunety. A že blondsky žijí s muži, kteří v průměru vydělávají o šest procent více než džentlmeni od ostatních vlasatic. To asi nebude tou klávesnicí. Škoda, že výzkumník nekoukl také na výdaje manželů blondýn. Jestli ta procenta navíc v platech jsou dostačující. Ono totiž v těch výdajích je vždy zakopaný pes. Třeba postoj ministrů za VV k úsporám ve státním rozpočtu mi připomíná chování naivní blondýny, která místo na ekonomiku myslí na podzimní hon na Zdeňka Tůmu. Po volbách jsem mačkal Oops! Teď Help! A jestli to takto půjde dál, tak po odklepnutí rozpočtu na 2011 promáčknu Oh My Gosh.
P. S.: Buďte blond, fakt nic proti, jen bacha na výdaje! Výjimka Darina a Simona a velký blondýn s černou botou.
Výzva všem politikům na dovče: zpátky do šichty. Amerika ty poslední tři měsíce zvládla lépe než Evropa. Koukl jsem na dva nejhorší státy eurozóny a dva z USA a zkoumal soudržnost a důvěru. Dluhopisy Portugalska a Irska jsem srovnal s dluhopisy Německa. Je mezi nimi setsakramentský rozdíl - tři procentní body. Srovnám-li Kalifornii a Illinois s dluhopisy USA jako celkem, zjistím, že tamní rozdíl mezi důvěryhodností dluhopisu je zhruba poloviční. USA působí soudržněji (zatím?). Pak jsem koukl ještě na CDS, což je jakási cena zajištění, když dotyčný stát zbankrotuje. Odepisovaný terminátor z Kalifornie už má podle trhu nižší riziko bankrotu než Portugalsko. Stát New York už je „lepší“ než Irsko, které v pondělí přišlo o svůj fajnový rating. Doufám proto, že evropské rozpočty na rok 2011 budou stát za to, a ne za tamto...
P. S. Pokud chcete zvyšovat daně, máte výjimku a na pláži zůstaňte.
Co dělá teď se ziskem zahraniční investor vlastnící firmu v Česku? Poslední dva roky měli zahraniční vlastníci podle dat ČNB zhruba stejný výnos z přímých investic – 234 mld., respektive 236 mld. Kč. V roce 2008 majitelé reinvestovali 18 procent z výnosu zpět do firmy. Zbytek si vesměs poslali domů jako výplatu dividend. V roce 2009 se zvýšily reinvestice na 32 procent z výnosu. To je dobrá zpráva pro důvěru v českou ekonomiku, ne? Ano, pryč je doba z let 2004, 2005, kdy reinvestice vyrovnaly dividendy, kdy jejich vzájemný poměr byl blízko 1:1. V roce 2008 byly dividendy 4krát vyšší než reinvestice. V roce 2009 byly dividendy 2krát vyšší než reinvestice. Teď „jen“ udržet poměr na 2:1 i letos, za rok... Sledujme ten poměr a poznáme důvěru zahraničí v naši ekonomiku. Podobně sledujme investice českých firem a poznáme, jak věří ekonomice naši manažeři. O tom to je – ekonomika žije jen z důvěry.
Když v roce 1952 sepsal Harry Markowitz (Nobelova cena 1990) teorii portfolia, základní myšlenka zněla: Jestliže chce investor snížit celkové riziko portfolia, pak musí nakombinovat aktiva, která nejsou pozitivně korelována. Když se mi totiž ceny aktiv hýbají stejně, nemám žádnou diverzifikaci a je to jako v kasinu. Za posledních 60 dní vychází korelační koeficient mezi americkými akciemi a dluhopisy 0,828. Je to drsná pozitivní závislost, protože maximálně může vyjít koeficient 1. Pro Německo to vychází 0,792, což je stejný případ. Korelační koeficienty u komodit vůči akciím nebo dluhopisům vychází nad 0,500, což je byť mírná, ale stále pozitivní závislost. Pardon, pane Markowitzi, ale teď nejde smysluplně diverzifikovat. Je to prostě všechno psychologie. Stádové chování - jen nikdo neví, kdo je ten bejk. Jednou vesměs všechno roste, podruhé zase padá. Jsme v pseudosituaci, kdy pravděpodobnost toho, že bude zhoubná deflace a recese, je podobná, jako že bude drsná inflace.
Až bude jistější, jaká zkáza nás čeká, ta šílená pozitivní závislost mezi vším, bořící zažité teorie, se vytratí. Snad...