S Radoslavem Tomkem z Bloombergu jsme dali dohromady story o tom, jak moc budou muset politici ve střední a východní Evropě ještě usilovně pracovat na rozpočtech pro 2012. Vzali jsme si prognózy ministerstev financí o růstu HDP v příštím roce, na kterých byly postaveny rozpočty na 2012. A vedle toho jsme dali aktuální prognózy od mezinárodní instituce EBRD o tom samém růstu HDP v příštím roce. Bulharsko postavilo rozpočet na prognóze 2,9 procenta, aktuálně se čeká, že Bulharsko poroste jen o 2,3. Estonsko na růstu o 3 procenta, čeká se 2,6. Lotyšsko na 2,75 procenta, čeká se 2,4. Maďarsko na 1,5 procenta, čeká se 0,5. Litva na 4,7 procenta, čeká se 2,3. Polsko na 4 procenta, čeká se 2,2. Rumunsko na 2 procenta, čeká se 1,1. Slovinsko na 1,5 procenta, čeká se 0,5. Slovensko na 3,3 procenta, čeká se 1,1. Český rozpočet byl postaven na předpovědi o růstu 2,5 procenta. A může to být nakonec klidně pod nulou; kdo ví. U všech států hrozí, že ekonomika v rozporu s tím, na čem byly postaveny rozpočty, bude v recesi. Pokud se vyplní prognózy (ano, i tohle je na diskusi), pak nejrozumnější je začít škrtat, co to jde, provozní výdaje – o 20, 30 procent. Holt ale politici zvolí řešení jiné, budou se zvyšovat daně.
Když minulý týden poslanci odklepli rozpočet na rok 2012, vzpomněl jsem si na tři jednání skupiny NERV s ministerstvem financí. Měli jsme navrhnout protikrizová opatření pro Česko. Říkal jsem si, postavím to na dvou bodech: 1. Aby se v téhle zemi přestaly pořád měnit daně a aby se nezvyšovaly. Nechme prostě lidem i podnikům klid na práci - vědí lépe než stát, co dělat... 2. Každé ministerstvo, úřad napojený na státní rozpočet, povinně sníží provozní výdaje o 30 procent proti tomu, co je teď narozpočtováno na rok 2012. Bod jedna zamítnut. To nepřekvapí. A co bod dva? Šlo mi o to, že racionální by v téhle době bylo stlačit provozní výdaje o deset, dvacet, třicet procent. Ať si to každý ministr udělá, jak chce. Někdo propustí lidi, jiný ušetří na IT zakázkách, volání, elektřině, jak kdo umí... Sázím malé pivo na to, že mám minutu volání levnější než průměrný zaměstnanec úřadu. Oni si přece musí vysoutěžit fantastickou cenu! Sázím malé pivo na to, že na webovce zbozi.cz najdu levnější počítač, než za kolik ho nakupují ministerstva. Kdyby se srovnalo, kolik každý úřad platí za minutu volání, kilowatthodinu elektřiny a kubík betonu, našli bychom, kde šetřit bez škrtání investic a zvyšování daní. Rozpočet na rok 2012 by tak mohl být úspornější. Ale i bod dva mi byl zamítnut. Nevadí mi to. Stejně to jednou úředníci budou muset udělat tak jako tak.
Pár mých „protikrizových“ opatření, která jsem z pozice pomocné síly zaslal na jednání členům NERV. Co vy na to? (ales.michl@rb.cz): 1. Závazek, že se nezvýší daně. 2.Povinnost pro všechny resorty a úřady snížit provozní výdaje o 30 procent proti tomu, co je teď narozpočtováno na 2012. 3. Zveřejnit rozklikávací rozpočet. Každé ministerstvo a úřad navázaný na státní rozpočet zveřejní povinně od ledna 2012 přehledný rozklikávací rozpočet. Po skončení každého měsíce dá na web výkaz cash-flow, za co přesně utratilo přidělené peníze - bude tam uvedeno u každé položky/výdaje datum, druh výdaje, dodavatel, vyplacená částka a cena za jednotku zboží/služby. Používat jen elektronické faktury a navázat je na rozklikávací rozpočet. Měly by se z toho dát vypočítat jednotkové ceny a navzájem srovnávat, aby se našly úspory... 4. Místo HDP sledovat/cílovat likviditní pozici země v krizi a finanční stabilitu - například rozdíl mezi úročením německého, britského a českého dluhopisu. Zhoršení indikátorů mapující likviditní pozici signalizuje dražší financování dluhu. 5. Místo HDP dále sledovat/cílovat jednotkové náklady práce v různých sektorech (zda růst mezd odpovídá produktivitě). Začínat tím každé jednání vlády/tripartity. Značný a trvalý nárůst jednotkových nákladů vede k oslabení konkurenceschopnosti, zejména ve spojení s rostoucím schodkem běžného účtu a snižujícími se tržními podíly vývozu.
Výzkumníci z České národní banky si vzali k ruce data, která pomáhají předpovídat riziko krizí. Zkoumali vzorek 40 zemí od roku 1970, analyzovali 70 indikátorů, které mohou varovat před tím, že se něco v ekonomice stane. Vyšlo jim, že: (1) Nejdůležitější indikátory jsou globální, nikoliv lokální. Větší rizika dlouhodobě přináší hlavně globální úvěrový boom a období vysoké globální inflace.
(2) Pokud jde o lokální čísla, je třeba sledovat ceny nemovitostí, bubliny na trhu realit vysvětlují pětinu důvodů výskytu krizí. Mohou tak být dobrým indikátorem varování. (3) Další proměnnou je zadlužení zemí, jež vysvětluje zhruba 15 procent krizí. Z analýzy vyplývá, že pokud se proti krizím dá bránit, pak spíše společnými akcemi centrálních bank, nikoliv akcemi vlád typu růstu výdajů.
Můj závěr: Víme, co sledovat, ale krize stejně přicházejí a odcházejí. To nejlepší, co může česká vláda udělat, je vyrovnat rozpočet. A držet palce centrální bance, která to může jakžtakž zmírňovat, bude-li mít štěstí.
PS
Babecký/Havránek/Matějů/Rusnák/Šmídková/Vašíček: Early Warning Indicators of Economic Crises: Evidence from a Panel of 40 Developed Countries