Tak jsme odhlasovali, že Brusel nám bude posuzovat národní rozpočet ještě před schválením v parlamentu, napsala agentura ČTK. Že o tom nic netušíte? Ministři financí členů EU se v pondělí setkali v Lucemburku a slovo dalo slovo... A co že to přesně dohodli? Že příště nemusíme chodit k volbám, protože naše finance za nás odsouhlasí Brusel? Anebo to bude „jen“ nějaká formalita? A odkdy to bude platit? „O detailech se nehovořilo,“ uvedl prezident EU Herman Van Rompuy.

Dělají si z nás politici legraci? Pro co jsme to tedy zvedli ruku?

Potřebujeme my snad Brusel na to, abychom si udělali pořádek ve financích? Odpověď je: Jasně, že ne. Pokud konečně někdy dáme všechny výdaje státního rozpočtu přehledně na internet, pozná každý gramotný, jaké že to blbosti dotujeme a jaké že to pijavice sajou a sajou – a kde tudíž ušetříme.

Takže opačně, potřebuje tedy sám Brusel, abychom si udělali pořádek ve financích? Odpověď je: Jasně, že ne. Pokud zkrachujeme, může mu to být jedno. Ostuda to bude naše. Dopadneme jako Maďarsko, kde za příslib nouzové půjčky rozhoduje o financích partička kravaťáků z MMF.

Takže proč? Protože politici dále žijí šílenou myšlenkou evropské politické unie a protože jim umírá eurozóna.
My jsme členy Evropské unie, ale máme korunu. Šestnáct dalších zemí v čele s Německem a Francií pokročilo v politicky tlačené integraci dále. Patří navíc i do klubu eurozóny s jednotnou měnou euro.

Když v roce 1961 napsal Robert Mundell (Nobelova cena 1999) do American Economic Review článek Teorie optimálních měnových zón, vysvětloval, jak by klub s jednou měnou mohl fungovat. Musel by mít společné rysy, být něco jako jeden region, v rámci kterého je vysoká mobilita práce. To vyrovnává ekonomiku místo měnového kurzu.

HDP na hlavu je v Lucembursku 69 300 eur, na Slovensku 18 100 eur. Nezaměstnanost činí v Nizozemsku 4,1 procenta, ve Španělsku 19,7 procenta. Celkový dluh Lucemburska odpovídá 14,5 procenta HDP, Itálie a Řecko měly loni dluh ve výši 115 procent HDP. Pětiletý dluhopis může Německo vydat s úrokem kolem 1,4 procenta, u Řecka je to přes 8 procent.

Nyní Řekové (a brzo přijdou další) bankrotují, země je nesolventní a ostatní, třeba Němci, za ně platí – aby euro přežilo. Když jsem se nedávno vracel ze služebky, koupil jsem si německý časopis Focus Money, jehož titulní strana hlásala: „Ich will meine D-Mark zurück!“ - „Chci zpátky svoji marku!“

Co se z toho může vyklubat? Čekám tři scénáře: Prvním je pokus o stvoření totální rozpočtové a měnové unie. Jedním slovem federalizovat Evropu. Vznikly by jakési Spojené státy evropské, možná v lepším případě. Anebo něco autoritativnějšího a centralizovanějšího, co ani teď nedomyslíme. Z Bruselu by byly řízeny jak daně, tak hlavní výdaje. Sem zapadá snaha Bruselu o schvalování národních rozpočtů – pokud tedy bude myšlenka jednání ministrů naplněna a dále bude prohlubována. Nás se to týká jen a jen proto, aby Unie vypadala naoko politicky jednotnější. V konečném důsledku by tento scénář znamenal ztrátu suverenity.

Druhou možností je, že eurozóna se rozpadne. Tento scénář předpokládá, že národní zájmy budou nakonec proti centralizaci a federalizaci Evropy. Že v tom Lucemburku to teď odkývali politici pouze formálně. Ale ti v klubu s eurem, co dluhy nezvládnou, pak půjdou z kola ven. Buď nuceně, nebo dobrovolně. Protože ti šťastnější nebudou mít v rukou společný rozpočet a nebudou chtít ze svého platit za flákače v reformách. Euro může přežít – třeba v Německu, Francii, čistě pragmaticky proto, že je do něj nainvestováno jmění. Ale eurozóna – tak jak ji známe – bude pohřbena.

Pak je tu třetí možnost, že klub si koupí čas. „Záchranný“ balíček z první poloviny května ve výši 750 miliard eur (přibližně 19,2 bilionu korun) může být zářným příkladem. Problém s dluhy se však v tomto scénáři „řeší“ novými dluhy. Pokud struktura a chod ekonomik zůstanou ve starých kolejích, tak za tři, pět, deset let budeme stejný problém řešit znovu. Přičemž tři scénáře se budou shodovat s výše uvedenými.

Paradoxně, my z toho šrumce můžeme vyjít jako vítězové. To, co se děje v Řecku, je jen vrcholek ledovce. Spousta dalších zemí jako Španělsko, Portugalsko, Itálie má problém nejen s dluhy, ale hlavně se ztrátou důvěry a konkurenceschopnosti. Číňané je snědí jako sushi. A to se přesně nesmí stát nám. Teď není dobrý nápad přijímat euro – fakt to za nás neodpracuje. O to víc musíme pečovat o sílu, pevnost koruny: nechme pak na ekonomice, ať si řekne, kam dál, a netlačme nic politickou silou. Firmy ať si vezmou na starost konkurenceschopnost – kvalitu produktů a produktivitu práce. A nová vláda nechť pečuje o důvěru země tím, že krok za krokem vyrovná státní finance. I tak „málo“ postačí ke štěstí.

Psáno pro MF Dnes, 9/6/2010
Hlubší analýza: Tři cesty do pekla, Ekonom, 3/6/2010
Literatura
Klaus: Kdy zkrachuje eurozóna?, Ekonom, 22/4/2010
Mundell: A Theory of Optimum Currency Areas, The American Economic Review, 1961.