Když je ekonomika v trablech, doporučoval Paul Samuelson (Nobelova cena 1970) zvýšené vládní výdaje. První vydání jeho učebnice vyšlo 1948. Někdy na přelomu 50. a 60. let začal Milton Friedman (Nobelova cena 1976) krok za krokem prokazovat, že naopak to byla právě státní politika, která zapříčinila krizi. Robert Lucas (Nobelova cena 1995) na něj navázal a ve svých esejích v 70. a 80. letech ukázal modely neúčinnosti přebujelé vládní rozpočtové politiky. No a před pár dny měl na londýnské LSE rezervované tři večery Paul Krugman (Nobelova cena 2008). Sledoval jsem pozorně: Politika veřejných výdajů je teď opět nutností, tvrdil. Takže ekonomie se točí v kruhu? Je to ještě horší! Teď se naivně nepřu s pány profesory. Nicméně náš problém může být v převodu teorie do praxe. Teď třeba kritizujeme neviditelnou ruku trhu otce moderní ekonomie Adama Smithe, aniž přebíráme také jeho etiku. A obdobně, teď se mnozí politici odvolávají na dalšího velikána, J. M. Keynese, a pumpují peníze do ekonomiky. Jenomže předtím za hlavu hodili jeho další argument o přebytkovém rozpočtu v době prosperity – aby bylo na časy zlé. To řešení může být jednodušší, než si dokážeme připustit: Stačí si to srovnat v hlavě…