Výborný truhlář se k mé lítosti rozhodl, že bude raději jezdit s tramvají. Bolela ho kyčle. Aby se mohl stát řidičem tramvaje, musel mimo jiné absolvovat dosti důkladný psychologický test. Tomu se asi nikdo nediví – řidič hromadné dopravy má velikou zodpovědnost a může ohrozit životy řady lidí.


Truhlář je velmi milý a kultivovaný muž. S testem neměl problémy.

Vždycky mě při takových případech znovu napadá, proč vlastně takovéhle profese psychologické testy vyžadují, ale politické funkce kupodivu ne. Soudím, že škoda, kterou může napáchat praštěný poslanec, psychopatický ministr nebo zešílevší prezident, je rozhodně se škodami, jež může způsobit řidič tramvaje, minimálně srovnatelná.

Už nevím, kdo to napsal, někdo v Americe, že už samotný fakt, že někdo chce být prezidentem, ho pro tu funkci diskvalifikuje. Myslím, že proto kdysi v r. 1989 Václav Havel stále zdůrazňoval, že prezidentem vlastně ani být nechce. Později se tím předstíráním už nezdržoval.

Nicméně na této americké myšlence něco je: daleko lepší je, když kandidáta přijede nejprve přesvědčovat skupina jeho známých, kterou o to politici požádali, protože se sami báli, že z jejich úst by kandidát nabídku možná odmítl.

Tak tomu bylo kdysi s prvním demokratickým presidentem Maďarska spisovatelem Árpádem Gönczem. Vzal si čas na rozmyšlenou a váhavě přijal a jak mi řekl (znali jsme se dlouho, byl to dávný kamarád mého tchána), trochu věřil, že zvolen nebude. Nechal si po zvolení svoje telefonní číslo (pevnou linku, tehdy, samozřejmě) přeložit do prezidentské rezidence a sám je zvedal, jak jsem se osobně užasle přesvědčil.

Na to „Göncz Árpád, tessik“ nikdy nezapomenu.

Takže zde je můj návrh na doplněk k ústavě: každý kandidát na politickou funkci musí být nejprve psychiatricky vyšetřen. Po dosažení sedmdesáti let se takové prohlídce podrobí každý rok. Jako my, kteří chceme řídit aspoň auto.