Kolem čtyřicítky, říkala moje prababička, už každý může za svůj ksicht. Jeden můj někdejší spolužák, mezitím působící jako nájemný šmok (nevede se mu špatně, jelikož vede výhradně minulé války, takže mu nikdo ani nenafackuje) má teď hubu jako lívanec a já pravda opelichal na temeni – i když Vladimír Körner říkává, že „blboňovi vlasy neslezou“.

Narodil jsem se za války, tatínka jsem uviděl až po téměř roce života, anžto první měsíce mého života strávil v Terezíně a posléze v drážďanské věznici, čekaje na rozsudek smrti (samozřejmě to vím z doslechu, nepamatuju si nic), nic si nepamatuji ani z poválečných let, vybavuju si jen nějaké drobné události z konce čtyřicátých a počátku padesátých let. Reálný socialismus tudíž pro mne byl dlouho jakýmsi daným prostředím, čímsi, co je třeba snášet jako déšť. Mít deštník či pláštěnku je lepší, než naopak.

Co mi ale nepřipadalo jako déšť a co mě popuzovalo už v dospívání, byly především ošklivé ksichty tehdejších funkcionářů. I potom, když už jsem leccos četl, stále mi ani tak nepřekáželo pokřivené vlastnictví výrobních prostředků, jako skutečnost, že naprostá většina funkcionářů byla nejen ošklivá, ale také blbá.

A teď si prohlížím ty snímky z toskánského Špindlu (zajímavé, že stejně jako causa Savoy víc jaksi zlobí, že je někdo pořídil, než to, co znamenají) a zase mám takový divný nevyrovnaný pocit – zdaleka mi tolik nevadí, že tam byli spolu, ani jim nezávidím, že na to mají, nejsem sice rád, že si na to v podstatě nakradli, ostatně nebyli sami, ale nelíbí se mi jejich panděra a duchaprázdné, naobědvané ksichty.

Je to jako déšť? No, asi jo.