Ekonomická krize? Ale kdeže, jen svinstvo...
Se zájmem pročítám úvahy o současné finanční krizi a chci se s vámi podělit o svůj názor.
(Pro čtenáře: jsem samozřejmě ekonomicky nekvalifikovaný, nestudoval jsem tuto vysokou vědu a můj názor je nevědecký, a jistě stejně dostanu vynadáno, jako když jsem si jednou dělal legraci ze statistik o průměrných platech. Tehdy jsem, opíraje se o Churchilla, který věřil jen statistikám, které zfalšoval sám, uvedl statistický údaj o firmě, kde byl průměrný plat 250.000 korun – byla to poradenská firma jednoho ex-politika, kde opisovačka jeho myšlenek na počítači vydělávala 10.000 měsíčně na čtvrt úvazku a on 490.000. Jak prosté! Hned mě sepsuli, že se nevyznám v moderních metodách vektorové či jaké statistiky. Ach a já ani nechci.)
Myslím, že ta finanční krize je krizí ze žravosti, nenasytnosti a neslušnosti. Podobně jako magnáti z ČEZu se navzájem zmotivovali mohutnými prémiemi, jichž jednoduše dosahují vytrvalým zdražováním, abychom se dostali na světové ceny - ještě štěstí, že tím modelem není třeba jenom Monte Carlo!- a jeden můj kamarád si spočítal, že odměny pro Martina Romana zaplatily tři pražské čtvrtě na zvýšeném poplatku; týž přítel tvrdí, že řediteli a správními a jinými rádci organizací jako je ČEZ může být každý, kdo má maturitu a umí sčítat a odečítat a je tudíž úplně jedno, kdo je vede)si ti američtí bankovní grázlové odhlasovali monumentální odměny a aby jich dosahovali co nejrychleji a nejvíce, prostě zavedli metodu co největšího obratu a pěkně každý rok uváděli akcionářům, kolik set miliard jejich hypotéční banky a pojišťovny půjčily a vynaložily a nadšení akcionáři, slintající blahem nad vidinou úchvatných dividend, odhlasovávali stamiliónové prémie. No a pak se to posralo, logicky a normálně. Slušněji to nazvat nelze.
Vzhledem k tomu, že Bushe sice napadlo zachránit je pomocí pár bilionů, ne však zabavit zodpovědným grázlům majetek (pokud vím, u nás zodpovídají funkcionáři akciovek i soukromým jměním, nemýlím-li se), soudím, že moje vysvětlení je sice naivní, ale správné.
(Poznámka pro čtenáře: nebylo to poprvé a bohužel asi ani naposledy. Nedávno na sjezdu jedné strany takový zrzavý pyknik přistoupil k mikrofonu a pravil: My úspěšní věříme, že svět, založený na vítězích a poražených, je sice krutý, ale svobodný. Musíme proto volit silné, volit vítěze, takové, kteří budou umět vrátit do Evropy kapitalismus, svět, kdy rozhodují majitelé a nikoliv zaměstnanci. (doslovně najdete na YouTube). V čem spočívá síla a úspěch? V případě toho lehce obézního blondýna jako těch amerických manažerů ve schopnosti se sdružit s podobnými do smečky a navzájem se podporovat. Výrazem síly a úspěchu je pak například schopnost přinést nějaké miliony v igelitové tašce, že je posílá Pepa z Hong-Kongu a pak si to nepamatovat.
Jaký kapitalismus je třeba do Evropy vrátit, pyknik blíže nespecifikoval. Ale nejspíš ten dickensovský. Podotýkám, že jsem z kapitalistické, buržoasní rodiny.)
(Pro čtenáře: jsem samozřejmě ekonomicky nekvalifikovaný, nestudoval jsem tuto vysokou vědu a můj názor je nevědecký, a jistě stejně dostanu vynadáno, jako když jsem si jednou dělal legraci ze statistik o průměrných platech. Tehdy jsem, opíraje se o Churchilla, který věřil jen statistikám, které zfalšoval sám, uvedl statistický údaj o firmě, kde byl průměrný plat 250.000 korun – byla to poradenská firma jednoho ex-politika, kde opisovačka jeho myšlenek na počítači vydělávala 10.000 měsíčně na čtvrt úvazku a on 490.000. Jak prosté! Hned mě sepsuli, že se nevyznám v moderních metodách vektorové či jaké statistiky. Ach a já ani nechci.)
Myslím, že ta finanční krize je krizí ze žravosti, nenasytnosti a neslušnosti. Podobně jako magnáti z ČEZu se navzájem zmotivovali mohutnými prémiemi, jichž jednoduše dosahují vytrvalým zdražováním, abychom se dostali na světové ceny - ještě štěstí, že tím modelem není třeba jenom Monte Carlo!- a jeden můj kamarád si spočítal, že odměny pro Martina Romana zaplatily tři pražské čtvrtě na zvýšeném poplatku; týž přítel tvrdí, že řediteli a správními a jinými rádci organizací jako je ČEZ může být každý, kdo má maturitu a umí sčítat a odečítat a je tudíž úplně jedno, kdo je vede)si ti američtí bankovní grázlové odhlasovali monumentální odměny a aby jich dosahovali co nejrychleji a nejvíce, prostě zavedli metodu co největšího obratu a pěkně každý rok uváděli akcionářům, kolik set miliard jejich hypotéční banky a pojišťovny půjčily a vynaložily a nadšení akcionáři, slintající blahem nad vidinou úchvatných dividend, odhlasovávali stamiliónové prémie. No a pak se to posralo, logicky a normálně. Slušněji to nazvat nelze.
Vzhledem k tomu, že Bushe sice napadlo zachránit je pomocí pár bilionů, ne však zabavit zodpovědným grázlům majetek (pokud vím, u nás zodpovídají funkcionáři akciovek i soukromým jměním, nemýlím-li se), soudím, že moje vysvětlení je sice naivní, ale správné.
(Poznámka pro čtenáře: nebylo to poprvé a bohužel asi ani naposledy. Nedávno na sjezdu jedné strany takový zrzavý pyknik přistoupil k mikrofonu a pravil: My úspěšní věříme, že svět, založený na vítězích a poražených, je sice krutý, ale svobodný. Musíme proto volit silné, volit vítěze, takové, kteří budou umět vrátit do Evropy kapitalismus, svět, kdy rozhodují majitelé a nikoliv zaměstnanci. (doslovně najdete na YouTube). V čem spočívá síla a úspěch? V případě toho lehce obézního blondýna jako těch amerických manažerů ve schopnosti se sdružit s podobnými do smečky a navzájem se podporovat. Výrazem síly a úspěchu je pak například schopnost přinést nějaké miliony v igelitové tašce, že je posílá Pepa z Hong-Kongu a pak si to nepamatovat.
Jaký kapitalismus je třeba do Evropy vrátit, pyknik blíže nespecifikoval. Ale nejspíš ten dickensovský. Podotýkám, že jsem z kapitalistické, buržoasní rodiny.)