Kapitola 88.

Josef se zadumaně díval z okna svého zámku. Richard seděl na koberci a listoval bez velkého zájmu jakousi barevnou knihou. Mirek odložil mobil a tvářil se zklamaně.

„Co se ti stalo, Mirku?“ zeptal se soucitně Josef.

„Nikdo mě nemá rád,“ odpověděl Mirek. „Už zase mi klesla oblíbenost o sedm procent. A při tom toho pro lidi dělám tolik. Sami víte, jak málo času mi zbývá na vás, na mé nejlepší kamarády… Vysedávám v kancelářích jako nějaký úředník. A já jsem při tom ve skutečnosti básník, jak oba víte…“


„Já tě mám rád,“ pravil Richard ponuře.

„Copak si to prohlížíš,“ podivil se Josef. „Tebe člověk s knihou hned tak nevidí…“

„Už si nechci hrát s tanky a letadýlky,“ odvětil smutně Ríša. „Pořád je sice miluji, stýská se mi po nich a po střelném prachu, ale když už jsem s tím jednou skončil…“

„Také jsem se možná minul povoláním,“ připustil Josef. „Už jsem o tom přemýšlel. Mám v sobě v poslední době tolik vlastenectví a sociálního cítění, že pomalu nemůžu spát. Kolikrát se v noci probudím a do noci si šeptám: udělal jsi včera dost pro své zaměstnance, pro své lesy a jejich zvířátka?“

„To je hezké,“ vzdechl Mirek.

„Pak nespím, usedám k psacímu stolu a pracuji,“ řekl dále Josef. „Proto také jsem celý ten hnusný obchod lidskou krví prodal. Už jsem celé to pokrytectví prostě nemohl snést…“

„Myslel jsem, že jsi to udělal kvůli mně,“ užasl Mirek, „lidé mi naše nezištné přátelství pořád otloukají o mou ubohou, přepracovanou hlavu.“

„Prostě se to tak šťastně sešlo…“ usmál se Josef. „Jestliže už někdo má vyrazit z této ubohé, ztrápené země tolik miliard, jak o tom doktor Pepa mluví, ať to nepadá na moji hlavu. Spokojím se jednou nebo dvěma, vždyť co já už k životu potřebuji?"

„Ani já jsem už nemohl Mirkovi nadále kazit pověst,“ kývl Ríša, „nechci mu kazit možnost stát se premiérem, jako to pokazil tomu skromnému Pavlovi jeho hloupý Martin… Řekl jsem si, podobně jako ty, Pepíčku, že už nejsem nejmladší a jedna miliarda je až příliš pro mé charitativní záměry… Chci podporovat zmrzačené profesionální tenisty… A také prý teď bude firma platit nějaké šílené pokuty, nemusím být přece u všeho… Lidé to vidí a mé děti se pak na mě dívají smutnýma, ach tak smutnýma očima…“

„Tvé přátelství mě dojímá,“ objal ho Mirek. „Přátelství je ta nejvyšší hodnota, mnohem cennější než pár korun.“

„Moje řeč,“ usmál se Josef se zvlhlýma očima. „A co to tedy prohlížíš za knížku, Ríšo?“

„Publikaci o trapistických klášterech,“ řekl Ríša. „Členové toho řádu nesmí mluvit, zdá se…!

„Probůh,“ vyhrkl Mirek, „snad tam nechceš vstoupit? Chyběl bys mi!“

„Já nikoliv,“ zavrtěl Richard hlavou, „ale uvažuji, že by tam vstoupili někteří moji bývalí spolupracovníci…“

Josef zatleskal. Ukrajinský komorník to špatně pochopil a přinesl láhev mešního vína.