Protože se nám (mé ženě, mně a několika přátelům) v devadesátých zdálo, že tu chybí mezioborová setkávání (chybí tu pořád), pořádali jsme dvanáct let každý měsíc diskusní klub, kterému jsme říkali Salon kritického myšlení, na jeho počátku stáli s námi Miroslav Holub, Karel Kosík nebo Jan Klusák, účastnili se spisovatelé, lékaři, výtvarníci, hudebníci, technici, pár právníků, sem tam manažer, občas studenti a přicházel, když mohl, i Pavel Dostál.

Setkání se konala v galerii mé ženy a mezi přednášejícími, respektive k diskuzi vyzývajícími řečníky byli nejrůznější odborníci od Tomáše Halíka přes Ivana Brezinu k maďarskému spisovateli György Spiróovi.

Jedenáct let jsme dokázali organizovat i mezinárodní setkání Salonu kritického myšlení v Litoměřicích na půdě hotelu Salva Guarda – přijížděli diskutující z Německa, nejčastěji Peter Becher, Maďaři, Poláci, Slováci, „Američan“ Ota Ulč a mnozí další. Několikrát jsme dokonce i vydali sborníčky z těchto setkání, s pomocí Votobie, která už taky myslím zahynula vyčerpáním.

To všechno bylo velmi, velmi obtížné, stálo to mnoho času, který jsme tomu museli věnovat, respektive nemuseli, ale věnovali. Nikomu se nechtělo na takové aktivity dávat peníze, byť i velice malé, ve srovnání například s golfovým odpolednem pro firemní partnery a ani se nedivím: skupina intelektuálů, debatující většinou znejišťujícím způsobem o nezajímavých tématech, jako je otázka, zda může existovat morálka bez víry a okleštěné desatero přikázání bez Boha, je z reklamního hlediska proti třeba modelce s pěknou prdelkou naprosto bezvýznamná a nestojí za peníze, které je možné vynaložit například na welcome drink.

Občas nám přispěla některá instituce, tu a tam někdo darem, nakonec jsme vždycky sympozium s odřenýma ušima a do poslední chvíle netušíce, zda nenaděláme nějaké šílené osobní dluhy, přece jen uskutečnili.

Nazýval jsem tuto aktivitu intelektuálním samizdatem nebo voláním na poušti.

Bylo to tak: nedočkali jsme se víceméně žádného oficiálního ohlasu (tím myslím aspoň zmínky v médiích, až na symposium, které se jmenovalo ironicky Média jako překážka v komunikaci a jež díky tomu nějaké bzučení vzbudilo) ani vděčnosti a po dvanácti, resp. jedenácti letech jsme další pořádání opravdu unaveni vzdali, nabídnuvše převozníkovo bidlo eventuálním zájemcům.

Všem to bylo moc líto, ale bidla se nikdo nechopil.

Nicméně to byly pěkné dny a večery.

Ale ne o tom je tahle úvaha, to je jen nutný úvod.

Jeden čas mezi nás chodil i sympatický romský student z university. Právě se volil prezident republiky (není odporným příznakem stáří, že už nevím, který?) a během debaty položil tento milý mládenec s melancholickýma očima otázku, zda by se mohl prezidentem republiky stát Rom.

Ano, řekl jsem (a většina mluvila jako já), proč ne, nejlépe kdyby byl akademicky vzdělán, doktor nebo profesor, měl bohatou zkušenost z komunální a posléze vyšší politiky, byl dobrý řečník a měl příslušné charisma; za ta léta práce by si jistě získal dostatečnou podporu ve své straně a díky své razanci, neúplatnosti a citovanému charismatu i ve veřejnosti.

Student zesmutněl a mluvil o tom, že pro ně musíme víc dělat, že jim nikdo nepomůže a že se jim nedostává vzdělání a podpory.

Musel jsem mu říci: kamaráde, ale tohle symposium, na kterém mluvíš, jsme taky udělali sami. Pomož si a Bůh ti pomůže, praví známé úsloví.

Proto ten dlouhý úvod. Dalo hodně práce, aby student měl kde promluvit, aby se mohl scházet se zajímavými lidmi, mezi které by jinak těžko pronikl a tak dále - zkrátka měl dveře otevřené a věru ho nikdo nediskriminoval. Napsal jeden hezký text, který vyšel v Literárkách; požádán, aby přinesl příspěvek do sborníku, přinesl o měsíc později, než byl termín, tentýž text. Požádán, aby napsal něco nového, zesmutněl, kývl, odešel a už jsme ho nikdy nespatřili. Obávám se, že to je v kostce celý "romský problém".

Aby se někdo mohl stát prvním romským presidentem, musí inu především chtít, pracovat na tom a nečekat, až za ním přijdou. Obama je myslím dobrým příkladem.