A je tu zpět. Respektive dostala se do řečí. Pan ministr kultury znovu a nahlas uvažuje před volbami v Praze, že Kaplického zářivý fialovo žlutozelený blob by se měl přece jen postavit na důstojném místě a neschovávat někde v mlází na Rohanském ostrově, jak se nedávno uvažovalo, leč měl by se přímo stkvít na výsluní, kam patří, čili na Letné a naproti Hradu. Proč? Protože je to moderní významný a krásný projekt. Úžasný kontrast k té staré architektuře! A když už nepotřebujeme knihovnu, nějaký účel ministr najde. A finance? Před lety se náklady odhadovaly na tři miliardy a tak můžeme směle tvrdit, že by dnes šlo nejméně o čtyři a jak to u státních zakázek bývá, před dokončením ještě alespoň 30 %. A to v době, kdy státní dluh stoupá. V české demokracii totiž neexistuje vůle na snižování pod maastrichtskou hranici 60 % HDP, i kdyby pro samé úředníky nebylo kam plivnout. Ministr doufá, že něco kápne z Unie a na stavbě i provozu se bude podílet soukromník. Marné naděje!

Proč tedy ministr pokrytecky spekuluje o něčem, o čem dobře ví, že je nerealizovatelné. Chce se tím zalíbit prezidentovi, který projekt podporuje? V krizové situaci se kamarádství s Hradem hodí. Nebo chce získat aureolu u pražské inteligence, která téměř každého kulturministra považuje za katastrofu, protože mnohé památky v zemi chátrají a ani na dostatečný kulturní provoz nevydupe z vlády peníze, nemluvě o neschopnosti zlikvidovat nesmyslné DPH na knihy a lístek do divadla?

Mně je sympatické, že pan ministr, považuje projekt kapkovité stavby za krásný. Krása už totiž dávno, od pověstné exhibice Duchampovy záchodové mušle (sériové výroby mimochodem) a ještě mnohem děsivějších artefaktů moderního umění, nepatří do slovníku estetiky. Odborná veřejnost už dávno, řekněme od třicátých let, na ideál krásy rezignovala. Cení se jen inovace, originalita sama a odpor k překonané tradici. Modernita nehledá estetický ideál, ani nemusí stavbu citlivě komponovat do svého okolí. I budova, čili záležitost veřejná a pospolitní, kolem které musíme chodit na rozdíl od výstavy v galerii, má jediný účel, provokativně hlásí – jsem tady z vůle a egoismu tvůrce a na lidi kašlu. Jestliže se ze světa ztratil standard, máme jen měřítko líbí, nelíbí a nikdo se nemůže zaštiťovat odborností, zůstávají jen emoce a vůle. Neomylný je však instinkt lidu ke vzteku všech intelektuálů: chrchel, chobotnice, rozcáplina, plivanec, fialový hnus, Marťan, oko nad Prahou… Půjde-li do tuhého, zbývá před vesmírnou agresí jediná obrana – referendum.

Pro HN 21. 7. 2014