Zatímco levicová koalice v parlamentu bojkotuje snahy ministra financí seškrtat státní výdaje, a dokonce nehorázně a na úkor soukromých občanů zvýšila platy všem úředníkům, místo aby ti přebyteční z nich byli posláni na pospas podnikatelům, státní dluh republiky utěšeně stoupá. Právě se dozvídáme, že na konci září dosáhl výše 1,168 biliónu korun a bude nadále stoupat a stoupat.

Zprava i zleva fackovaná vláda úředníků se sice nevzdává, snad i ví, že je nakonec v zájmu levice i pravice, aby přežila a škrtala, jinak to bude za ni muset udělat vláda politická. Nemá smysl předpovídat katastrofickou budoucnost, všichni víme, že se nad poměry věčně žít nedá, jenomže naše nadpoměry znamenají také umělou zaměstnanost a zbytečnou sociální závislost. Víme tedy jen, že o nějaké pořádné něco zchudneme. Příčiny krize bychom ale znát měli.

Na vině je především sociální stát a jeho ideologie, která všem slibuje trvale neudržitelný růst životní úrovně a čím dál vyšší sociální podporu pokud možno co největšímu počtu lidí – rozuměj voličů. Státní deficit u nás začala budovat sociálně demokratická vláda Miloše Zemana a její další premiéři Špidla, Gross i Paroubek v této líbivé politice zdárně pokračovali. Politika rozdávání je totiž raison d´etat jejich volební strategie a starost, kde na to vezmou do ní nepatří. Ta tam je doba, kdy se stát staral jen o vnitřní a vnější bezpečnost, minimální efektivní státní správu, spravedlivé soudy, makroekonomickou rovnováhu a nějaký ten tuzér nejpotřebnějším. Kdy ještě nesliboval a nepřerozděloval. Špidlovo okřídlené „peníze budou“ (a my nebudeme) teď platí obráceně.

Tragédie sociálního státu nespočívá jen v tom, že téměř přímo úměrně s dávkami přibývá potřebných, a k tomu z jiných důvodů i důchodců a postižených, že stát korumpuje sociální soudržnost a platí lidem, aby se příliš nenamáhali, pořídili si luxus mít dítě i bez manžela a podobně, ale že současně s rostoucími výdaji a dluhy roste byrokracie i armáda úředníků, která nejen že hodně stojí, ale hlavně také překáží hospodářskému rozvoji. Podezírám, že většina z nich volí socialisty podle hesla koho chleba jídáš… Ani krize státního rozpočtu samozřejmě na zásadní a bolestivou reformu státní správy nestačí. Politici nemyslí na dlouhodobé hospodářské oživení, to už tu také sami být nemusí, myslí nanejvýš jako účtaři, něco málo seškrtat a zvýšit daně. Dynamika hospodářství si však žádá snížení daní anebo platů. Recese proto nebude krátká.

Potom je tu ještě jeden zvláštní politický úkaz, z něhož lze vinit socdemokraty jen částečně (viz podnikatelské aktivity hejtmana Ratha). Možná z nostalgie po státním kapitalismu minulosti si politici všech stran oblíbili podnikání (státní zakázky) a tak na krajské i státní úrovni se utrácí o překot nejen za předražené dálnice (proč nám je za mýtné nemohly vybudovat za slušnou cenu zahraniční firmy?), ale i mnohé jiné stavby a absurdní miliardové podniky typu pražské open card. To vše geometrickou řadou zvyšuje státní deficit. Dokonce se zastavila restituce chátrajících budov církvi a veškerá privatizace.

Stát má funkci legislativní a normativní, podnikat nemá, respektive jen tam kde musí a naprosto transparentně, žádné státní a polostátní firmy, vždyť nemá ani nic vlastnit. Stát, s výjimkou kultury, nemá ani dotovat. Kde jsou dotace, tam je i korupce. Taková je reálná utopie fungujícího státu.

Napsáno pro deník E15