Jednodenní návštěvou v Praze zakončí britský premiér svou diplomatickou túru po střední Evropě, západ má už v kapse dávno, unijní politiky i bruselskou nomenklaturu představa brexitu dostatečně vyděsila, zvláště protržní liberálnější Němce, aby mu vyšli vstříc. Ne, že by se obávali dominového efektu po odchodu ostrovní Británie, ukázal by však, že život existuje i mimo Unii a pokud by byl úspěšný (což je pravděpodobné) v dnešní hospodářské krizi eurozony by nepochybně mohutně posílil „kontinentální” euroskeptiky všech stran.

O úsilí Camerona vyhrát referendum nikdo nepochybuje, ale jeho požadavky mají jeden velice nepříjemný háček. Tři jsou pouze deklaratorní – posílení národních parlamentů i tržní konkurence (kapitálové, digitální), britskou výjimku z budování „stále těsnější Unie” i uznání fiskální nedotknutelnosti ne-eurozóny, ale ten čtvrtý nápad, aby migranti z unijních zemí nedostávali po čtyři roky sociální podporu jako Britové (jedná se hlavně o daňový kredit, čili doplatky k minimálnímu platu), má omezit volný přístup k celoevropskému trhu a co hůř, útočí i na rovné občanství budoucího evropského státu. Znamená nepřípustnou diskriminaci, již mnozí neuznávají ani globálně. V Unii žádní cizinci nejsou.

Proč něco takového eurofilní euroskeptik vůbec navrhuje, musí přece vědět, že narazí? Důvod je prostý, aby dokázal svým nezaťatým, pragmatickým euroskeptikům (zhruba třetina voličů), že je Unie reformovatelná a že on dokáže zajistit suverenitu Spojeného království. Nedávno se nechal dokonce slyšet v rozhlase, že bude uzákoněna. Celá desetiletí slibují konzervativci omezení imigrace, co dělat, když stoupající příliv chudých Evropanů nesmí v Unii zarazit. A nesníží jej ani v podstatě finančně zanedbatelné omezení sociální podpory. Anglické tržní prostředí je mnohem vstřícnější vůči cizincům než jinde v Evropě a má pro ně i výhodu globálního jazyka a zpětné uplatnění doma či jinde.

Po vánoční schůzce s německou kancléřkou a prezidentem Francie se už rýsují zatím mlhavé obrysy dohody, zřejmě se bude týkat jen mládeže mezi 18 – 22 lety a platit jen dočasně na tři roky. Mohla by případně platit i pro Brity, aby byl zachován univerzální zákon. V Bruselu se spekuluje, že by sociální pojištění na rodiny s dětmi mohly případně hradit jejich domovské státy. Jak vidno nebyly by příliš velké, naprostá většina evropských přistěhovalců práci v Británii našla a problém s daňovým kreditem si způsobil stát sám a řešení by měl nalézt. Ze Skandinávie, kde platí ještě vyšší sociální dávky, se ozývají návrhy na novou unijní smlouvu, jež by sjednotila sociální pravidla a zamezila tzv. sociální turistice. Uvidíme. Ukazuje se, že vlka nakrmit lze a koza zůstane celá.

Bylo ovšem nevyhnutelné zpacifikovat visegradskou skupinu států, vždyť také odtud, zejména z Polska, pochází nejvyšší počet přistěhovalců. Polská vláda byla ochotna dohodu neblokovat za Cameronovu podporu v jejím úsilí získat permanentní základny NATO. Maďarského premiéra se sice dotklo nešťastné slůvko migranti, které si rezervoval pro jiné, ale podporu také přislíbil.

A u nás doma? Zdá se, že i zbytková ODS, kdysi tak spřízněná s Cameronovými euroskeptickými opozičními hrátkami v Unii (hlasovali s ním jediní proti fiskálnímu paktu), dávno pochopila, že tak jako dnes, je hra věrolomného britského premiéra namířená domů, proti tvrdému nacionálnímu odporu strany Ukip. Umění dvojí hry ovládá perfektně. Plebiscit, pokud se nestane něco děsivého, už má prakticky vyhraný. Od počátku věděl, že žádná strana hlavního proudu v Evropě se o skutečnou reformu Unie ani nepokusí a že mu unijní politici vyjdou maximálně naproti. To je ale jiný příběh.

A dnešní česká vláda? Neslaně, nemastně se přimkla k visegradskému odporu vůči přijímání muslimských přistěhovalců, jinak je ve všem ochotna následovat Německo.