V pátek (19. 2.) večer po dvoudenním marathonu schůzí (a jedné neprospané noci), po handrkování premiérů, co případně ubrat či doplnit, bruselská konference 28 států Unie schválila předjednanou dohodu s Británií, jejíž premiér okamžitě pronesl k národu brilantní projev o úspěšně vyjednaných podmínkách členství v Unii (status privilegovaného partnerství), které mu (euroskeptikovi) nyní umožní, aby se v referendu plně postavil za členství Británie v reformovaném společenství Unie.

„Británie nikdy nebude součástí „stále těsnější Unie” …ani eurozóny. „Nastoupí tvrdé omezení sociálních dávek (pro přistěhovalce z EU), …od nynějška budou muset odpracovat čtyři roky, než získají plný nárok, „něco za něco, nic zadarmo.” Žádné otevřené hranice pro nás, žádné euro, žádné půjčky státům (bailouts), žádná společná armáda (jsme v Nato) - to nejlepší z obou světů. „Budeme „sedět za volantem řízení” největšího trhu na světě.” Blok eurozóny nebude diskriminovat ty, kteří eurem neplatí, o finanční stabilitě našeho hospdářství rozhoduje Anglická národní banka.” Poprvé v dějinách prohlásila Unie, že je konkurenceschopnost její absolutní prioritou,” dokončí svobodný trh ve službách, energetice a IT, bude usilovat o snížení byrokracie. Budeme moci vyhostit zločince a zamezit fiktivním manželstvím (s občany mimo EU). „Víte dobře, jak velké výhrady vůči Unii mám, ale ani frustrace mi nezabrání, abych se jako předseda vlády neřídil národním zájmem!” … „V reformované, nebyrokratické Unii leží budoucnost Británie a nezapomínejme, že jsou všechny změny právně závazné a pouze jednomyslný souhlas celé osmadvacítky, včetně Británie, může něco změnit.

Cameronova řeč pochopitelně způsobila mezi konzervativci furor. Nabídl málo a dostal ještě méně. A podobně jako v případě premiéra Blaira, čím brilantnější projev, tím více rozčiluje věcné oponenty. „Jestliže takhle vypadá euroskeptik, jak asi vypadá eurofil?” Největší byl posměch karikaturistů: „Nekompromisně žádám status quo!” Džin z lahve: „Splním všechna tvá přání, mohou být ale kdykoli zrušena!” Na jednom obrázku vystupuje Cameron z letadla jako Neville Chamberlain po návratu z Mnichova a mává dohodou se známými slovy: „Ujištuji britské občany, že přináším mír našich časů…”

Mír těžko, žádal málo, aby vypadal úspěšně, a i to málo mu unionisté rozmělnili - ona „tvrdá” omezení sociálních dávek přistěhovalcům z chudých států EU mají být zaváděna postupně během čtyř let a na děti v domovské zemi smí být přídavky pouze sníženy na domácí úroveň. Od začátku bylo jasné, že dávky a doplatky nově příchozím se budou týkat malého počtu lidí a imigraci nijak nesníží. A stále těsnější unie? Jakápak výjimka, když na tomto principu musí i Británie bruselské směrnice akceptovat. Schengen a euro? Všichni taky vědí, že je v Unii jen napůl - proto ji za posledních dvacet let bez výjimky všichni přehlasovali. (72x)

Bitva o hlasy v referendu okamžitě vzplála a potrvá dlouhých šest týdnů. Cameron nezískal podporu svých šesti kabinetních ministrů (z 25) a zhruba sto konzervativních poslanců se vyjádřilo pro brexit. To by byl úspěch, kdyby ho neopustil populární starosta Londýna Boris Johnson. Ale spor o postavení Británie v Unii je zástupný, nic hmatatelného zastáncům suverenity, nějakou tu sociální či justiční kapitolu, kde by vládl britský parlament bez Bruselu, premiér přivézt nemohl. A výsledek referenda dokonce nebude záviset ani na tom, co si občané myslí o Unii. Kritický postoj zaujímá naprostá většina a z historických zkušeností s Evropou po francouzské revoluci se více než polovina (těch vzdělanějších) domnívá, že je Unie nereformovatelná ve smyslu anglického, antiideologického pragmatismu, jenž uznává jen nezbytná, neochranářská pravidla společného, co nejsvobodnějšího trhu a jen minimální geopolitické evropské zájmy, jež se obejdou bez Bruselu a Štrasburku. Nejde o nějaké ostrovanství a imperiální tradici anglické nadřazenosti tisícileté říše, jež tak hrdě přežila válku. Angličané s hrůzou pozorují rozbroje, které provázejí budování evropského impéria, jak už je dnes evidentní v jižní eurozóně a růst nacionalistů. Mají v sobě totiž zakódovanou staletou tradici jiné demokracie, která vymezila prostor politické svobody s ohledem na lidskou nedostatečnost - pokus/omyl, jíž anglická politická třída vztahuje i na sebe. Evropská jakobínská elita se ztotožňuje sice také s obecnou vůlí, svobodou a demokracií, ale ve skutečnosti prosazuje utopický program shora a obecné vůli se snaží vyhnout.

Anglické referendum rozhodnou proto ti, kteří zastraší ty druhé. Skoti a Velšané nemají rádi londýnocentrismus a preferují Brusel. Obavy z rozpadu Británie nejsou liché. Velký byznys hrozí ztrátou pracovních příležitostí a životní úrovně. Centrica zdražením plynu. A mnozí se obávají, jaké obchodní podmínky by Británie po výstupu vyjednala s těžce zkoušenými unijnimi ideology (zvláště Francouzi, jimž uteklo do Anglie dvě stě tisíc podnikatelů), kteří by ji úspěch mimo Unii rozhodně nepřáli. Bude také záležet, jaké osobnosti, která strana získá. A co se stane během jarní migrační krize.

A pak je tu ještě anglický pragmatismus, nehasme, co ještě nehoří. Unie se přece už rozpadá.

(MfD 22.2.16)