V posledních letech jsem se jako poslanec zabýval především bezpečností a školstvím. Minule jsem tu shrnoval své zkušenosti z armádní bezpečnosti, dnes bych chtěl doplnit druhou část – a to o školství.

Čísla, která si jen obtížně představit: Každé ráno na sebe v českých školách mává skoro čtyři miliony rukou. Čtyři miliony nohou dupe po školních chodbách a třídách a stejný počet dětských očí je zvědavo, co nového, zajímavého – a snad i užitečného – se ten den dozví. A uvažují jistě občas i o tom, jak jednou bude asi vypadat svět – až ho budou vytvářet Oni sami…

Jenže jim je jasné, že většina z toho, co se ve škole dozví, jim nejspíš nebude ani trochu k užitku. Většinu totiž zapomenou a z toho zbytku využijí jen malou část. Potrénují si paměť, naváží přátelství, socializují se a pochopí, jak je svět zhruba strukturován. A to je tak vše.

Už skoro dva roky nadáváme na koronavirus a jeho dopady na vzdělávání. Ve skutečnosti mu bychom měli být vděční – možná totiž o desítky let uspíšil konec tereziánských školních metod, založených na co největším množství informací, které se do hlavy ve vymezeném čase 14 let školní docházky (počítejme i s povinným rokem v MŠ) dají natlačit. A jak těch informací každým rokem přibývá, ta nestravitelná omáčka se rok co rok ještě víc zahušťuje…

Tahle masivní „nalejvárna“ vznikla logicky v době, kdy získat informace přes encyklopedie a odbornou literaturu bylo náročné a pracné a proto bylo třeba toho tolik nosit v hlavě. S rozvojem internetu je ale důležitější, kde informace vzít, jak je ověřit, případně jak protřídit nejrůznější data. Skutečně do budoucnosti zaměřená vzdělávací politika by proto měla prosazovat snížení hodin přímého výkladu ve prospěch samostatné práce a analýzy, s důrazem na projekty. Pochopení struktury světa (specie a subspecie, trojčlenka a geometrie, gramatika a krásná literatura…) by mělo zůstat, ale není třeba se kvůli tomu zbytné věci naučit a zase je zapomenout.

Je hloupost si myslet, že vědění, uložené dnes na Internetu, je jen dočasné, že by mohlo zmizet a je proto třeba nadále biflovat data narození literátů a přítoky Amazonky. Důležité je vysvětlit, jak velké osobnosti proměňují hranice uměleckých stylů a jak jsou říční přítoky ekologicky a hydrologicky důležité a na příkladech si to ukázat.

Jak upozorňoval Karel Čapek, proměnit školství znamená především proměnit pedagogické fakulty. Tam je třeba primárně zaměřit změnovou strategii chytré vlády a doplnit ji o odbyrokratizování školského managementu. Tak jako počet hodin výuky dětí je omezený a není možné jim přidávat předměty do nekonečna, třeba si přiznat, že stejně omezený je i pracovní čas ředitelů, ekonomů a ostatních členů vedení škol. Dejte jim maximálně 30% administrativy, aby zbytek mohli věnovat řízení, práci s lidmi a také samostudiu a vlastnímu vyučování. Protože vést školu a nic v ní neučit, je jako vařit a nikdy nic neochutnat.


Konečně pak zastavme ničení jazyka a přestaňme s vizionářskými pokusy na dětech a to ve jménu jakýchkoli menšin, které znevýhodňují a poškozují majoritní populaci a tím v posledku poškozují nás všechny, národ i stát.

Protože pokud posílíme menšiny, ale dovolíme zeslabit většinu, žádného skvělého výsledku nedosáhneme. Naopak. Budeme na tom hůře, než s čím jsme začali.

Ve jménu rovných příležitostí a posílení minorit proto nesmíme dopustit oslabení majority a tím široký pokles kvality. To samozřejmě neznamená úplně zrušit inkluzivní metody, ale přestat je prosazovat s levičáckým ohněm v oku, s jakým se zcelovaly meze, inteligence se posílala do továren a omlouval se vznik gulagů. Své k tomu mohou říci všichni pedagogové, kterým inkluze nadělila do tříd i několik dospělých asistentů, a jejichž hlavní pedagogickou snahou je zvládnout zcela roztříštěnou pozornost děti od 90 do 130 IQ.

Některé školy dokonce tak paradoxně mají asistenty, ale nemají učitele. A vynikající učitelé dřívějšího systému speciálních škol, kteří se celoživotně zaměřovali na práci s dětmi, vyžadujícími zvláštní péči, mohou dnes kvůli tomu působit jen na zlomek svých svěřenců proti dřívějšku.

A to nemluvím ještě o proměně jazyka podle fanatického bruselského newspeeche. Podle jejich revolučních buněk, které bohužel působí třeba i v dětském kanále Déčko České televize, je třeba uvědoměle chránit všechny transgender a nebinární bytosti (a že jich v českých školách je!), bránit utlačování děvčátek zlými bílými chlapečky a jazyk nesmlouvavě zkorektnit („vyučující Hanka Novotný vyvolalo studující Jaruška Kuchař!“).

Není jistě náhodou, že skupina šedesáti francouzských poslanců navrhla zákon, který zakazuje genderově neutrální slova, protože podle nich poškozují francouzský jazyk a v budoucnu by ho mohla zcela zničit. Nátlak na jazyk, připomínající časy před rokem 1989, má v Čechách jiný efekt – ve škole a v domácnostech se začíná zase mluvit odlišně a děti jsou tiše varovány, aby si daly pozor, před kým co říkají, protože fanatičtí udavači jsou nebezpeční.


Moudrá politika by se pak měla vymanit z představy, že čím více obchodních akademií máme, tím víc jsme evropští (ve stylu „čím víc pruhů, tím víc Adidas“).

Odborné školy jsou totiž jedním ze základů budoucího průmyslového zdraví státu. Tím, že se stát vzdal práva na řízení personálních potřeb jednotlivých oborů (které dnes jen částečně nahrazují akreditační komise), na trhu práce dnes zoufale chybí řada profesí (instalatéři, zámečníci, kominíci, klempíři, tesaři…) a některé (např. hodináři) už téměř zanikly. Firmy, které nemohou sehnat specializované profese, zoufale zvažují, že zřídí své vlastní střední školy – dokud se ovšem neseznámí s množstvím byrokratických nesmyslů, které taková škola musí plnit. Výsledkem je, že roste počet středoškolských a vysokoškolských studentů, kteří mají zájem o výuku jen několika konkrétních předmětů, zbytek výuky (ze svého hlediska víceméně správně) považují za nepoužitelnou hloupost, balast a přítěž.

Základním principem jakékoli demokratické vzdělávací strategie by proto měly být tyto čtyři školní artikuly:
• státní školy pokrývají všechny potřebné profese pro bezproblémový chod státu a obcí,
• reagují dopředu na demografická data a očekávanou pracovní poptávku,
• zajišťují kvalitní vzdělání aniž by přitom poškozovaly jak minority tak majoritu,
• může na ně každý, kdo nemá finance na komerční studium.

Stát by pak měl dohlédnout na zrušení destruktivního trendu, kdy jsou otevírána mezioborová studia na základě jiných než praktických potřeb. Týká se to především různých „ideově správných“ předmětů jako jsou gender studia, jejichž výsledkem jsou desítky absolventů, kteří později zjišťují, že na trhu pro ně není práce (pokud se nezačnou živit v rámci dotačních programů EU, ale ani ty nejsou nafukovací).

A protože jednou z nejdůležitějších komunikačních tepen státu jsou média, měl by se je snažit formovat skrze školství. Nikoli nějakými novodobými FÚTI (Federální výbor pro tisk a informace) a podobnými cenzorskými komisemi (ať už v „péči“ nějakého ústředního výboru nebo „ideově vyspělých“ elfů), ale povinným vzděláním novinářů přinejmenším v jednom dalším praktickém oboru (technika, přírodní vědy, zemědělství, ekonomie…). Jedno, zda se přípravě na žurnalistiku věnujete na vysoké nebo střední škole – to by akreditační komise snadno prosadily. Tedy tzv. standardním anglosaským dvouoborovým studiem, zajišťovaným ale vždy povinně jinými univerzitními fakultami než právě žurnalistikou (aby to nebyla zas jenom ideologie mediální spásy a levicové osvěty). Úplně to okouzlený progresivismus z redakcí nevyžene, ale nastupující novinářské generace budou méně povrchní a tím i méně manipulovatelné a přirozeně opatrnější v úsudku.


Ostatní části:


- Krásná země a šťastní lidé – proč to v programech stran není? (1)
- Malá úvaha o bezpečnosti země (2)
- Malá úvaha o školství (3)
- A docela malá úvaha o zemědělství (4)