Minule jsem se zamýšlel, co je vlastně podstatou spokojeného občanského života a co by každý volič chtěl, aby mu bylo politiky především slíbeno. A protože jsem se poslední roky zabýval především bezpečností a školstvím, chtěl bych se tady podělit o pár nápadů v těchto oblastech. Dnes tedy především o armádě.

Pro začátek, jak vůbec slovo bezpečnost nebo bezpečí vnímat. Podle mě to neznamená jen skvělé osmikolové pancéřáky a inteligentní naváděcí střely v amerických vrtulnících – i když obé je z hlediska současného nejistého světa jistě důležité. Bezpečnost znamená, že pustím dítě před dům s klíčem na krku a nemám o něj strach. Bezpečnost, to jsou staří lidé bez strachu ze „šmejdů“, na které by byla policie krátká. Bezpečnost, to znamená, že když se něco opravdu zlého lidem stane, třeba potopa, velký požár nebo tornádo, tak dorazí kromě utahaných hasičů, co musí za chvíli zas jinam, také náklaďák s vojáky, kteří budou lidem pár dní pomáhat a policie bude zdvořile, ale nekompromisně odkazovat čumily, kam patří, takže nebudu mít pocit, že můj vypleněný dům je pastvou hlavně pro bulvární média.

Bezpečnost zkrátka nejsou jen velkohubé smlouvy napříč zeměmi, za kterými vidíme často jen vysoké prémie lidí, kteří to budou zajišťovat, ale skutečná jistota, že když se něco stane – opravdu zlého stane – dítě se mi nevrátí domů nebo se silnice změní v řeku, tak tu máme profesionální jednotky, které jsou kvalitně vybaveny, kvalitně vycvičeny a je jich dost na to, aby dorazily a pomohly, když jsou zapotřebí.


Armáda a Integrovaný záchranný systém, to jsou vlastně novodobí Blaničtí rytíři,
kteří „spí“ ve svých střediscích a rajonech, a teprve na signál se vynoří, aby lidem bez velkých slov pomohli.

Takhle nějak si já představuji dnešní Blanické rytíře a samozřejmě, pokud mají takoví rytíři fungovat, musí mít k ruce dostatečné vybavení, obratná obojživelná auta, za všech okolností fungující komunikační síť atd. A tady už jsme u toho, co spojuje i malá neštěstí s dlouhodobou obranou politikou státu.

V obranném rozpočtu státu jsou totiž dvě hlavní „obálky“, do nichž rozumní hospodáři vkládají peníze, aby je neutratili jinde. První jsou technické inovace a druhou provozní náklady. Do první se dávají peníze na financování inteligentních zbrojních systému budoucnosti, do druhé finance na nájem kanceláří, na nákup ponožek, nafty, střeliva atd.

Ani jedna z obou obálek není v ČR zvlášť tlustá. Za poslední čtyři roky naštěstí aspoň ta na ponožky, střelivo a letecký benzín příliš nestrádala, zato druhá byla hodně hubená. Vzletnými slovy národohospodářů je investiční podpora českého obranného průmyslu dlouhodobě slabá. Lidově řečeno macešská.


Ve druhém volebním období tzv. Babišovy vlády se hodně a hlasitě mluvilo především o obrovských tendrech na vrtulníky, bojová vozidla pěchoty, houfnice atd., které zajímají především generalitu a politiky. Mnohem méně se mluvilo o tom, co trápí obyčejné vojáky – tedy kvalita a dostatek „obyčejné“ výstroje a výzbroje – a co trápí zaměstnance z firem jako je Czechoslovak Group, Česká zbrojovka, Omnipol, Meopta, Aero Vodochody a dalších strategických firem z českého obranného průmyslu.

Hodně se diskutovalo, která země bude dodávat za miliardy ty či ony sofistikované bojové nástroje, a málo k naší škodě, co z toho bude mít český průmysl. To nejsou jen dva či tři mocné zbrojní klany, ale vějíř velkých i malých firem, desetitisíce pracovníků se svými rodinami. Je to též mimořádně cenný vývozní artikl a mezinárodní kredit České republiky.

Třeba porozumět slovu investice. Investice znamená, že na každou vydanou korunu dnes získáme v budoucnu koruny – například – dvě. Investujeme-li tedy 70 miliard do nových pásových bojových vozidel pěchoty, samohybných děl ráže 155 milimetrů, ručních palných zbraní, cvičných bojových letadel a protivzdušného systému, získáme tím nazpátek
• 27 miliard pro české firmy,
• 65 miliard pro HDP,
• 29 miliard do daňových odvodů
• a skoro 2 miliardy do výzkumu a vývoje.
Krom toho podpoříme skoro 24 000 pracovních míst.

Za nejlepší důkaz kvality i důvod existence české armády ale považuji její „malé“ mise.
Z nedávné doby např. nasazení vojska na jižní Moravě po řádění tornáda, odběrová a testovací střediska, převozy pacientů a pomoc v sociálních zařízeních pod vedením generála Procházky za pandemie atd. Není třeba čekat na třetí světovou válku ani na fiktivní válku s Rakouskem nebo Slovenskem. V těchto malých misích se nejlépe ukazuje, že armáda má smysl dnes a denně, že je výborně připravena a vycvičena a má u obyvatelstva proto stále nebývale vysoký kredit.

Ostatně, stále lepší jsou také aktivní zálohy a doufám, že se jim brzy dostane takové pozornosti, jakou si opravdu zaslouží – jejich pilotní nasazení jsme sledovali nedávno v rámci očkovacích center. Letošní rok je také prvním, kdy se testuje jejich hromadné povolávání do služby a to povolávacím rozkazem. Dobrá vláda by je měla využívat, protože ti muži a ženy v nich do toho nejdou pro peníze, ale srdcem. Pro ně není příprava na obranu a pomoc vlasti prázdnými slovy.


A konečně, přál bych si, aby se znovu dala na stůl problematika branné výchovy ve školách. Nejde vůbec o nějaký návrat k hloupým socialistických pochoďákům, ale schopnost chovat se racionálně při stále nebezpečnějších přírodních či technologických katastrofách. Děti by se měly učit, co dělat, když je něco podobného potká, i když by asi nebylo potřeba hned celého předmětu.

Poznámka pod čarou: Psal jsem tu stále jen o armádě, ale stejnou míru zájmu by si po právu zasloužily i další složky jako Policie ČR či jednotky IZS. Zvláště policii třeba důsledně podporovat a udržet její vysokou profesionalitu, tím spíše, že se dodnes nevzpamatovala z odchodu mnoha profesionálů, kteří odešli zklamáni po podivném sloučení obou prestižních útvarů (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality) v roce 2016.


Ostatní části:


- Krásná země a šťastní lidé – proč to v programech stran není? (1)
- Malá úvaha o bezpečnosti země (2)
- Malá úvaha o školství (3)
- A docela malá úvaha o zemědělství (4)