Tak jsme v emigraci říkávali invazi českých matek, kterou na nás po patnácti letech svobody Husák ušil bič, aby nám dokázal, že „opustíš-li mě, zahyneš“. Bylo to jako by k nám po patnácti letech svobody dorazily sovětské tanky, oživující vzpomínky na buzeraci komunistického dětství a mládí, strach, bezmocnost a křehký konflikt vzájemně se nechápajících a neustále o sebe bolestně křesajících nepodařených pokusů o vyjádření mateřské a synovské lásky. Jejich vstup do našich už tak odlišných životů bortil naše pracně vybudované osobní i profesní rutiny, rozbíjel manželství, explodoval do zoufalých výkřiků o pomoc a marných pokusů o sebeobranu a zanechával nadlouho drsné trauma. Ze všech svých tehdejších známých emigrantů vím jen o jednom jediném, který to přežil bez újmy na duševním zdraví, a to jen díky tomu, že jeho matka bývala sama kdysi emigrantkou v zemi, která jí zůstala v duši do níž se po mnoha letech směla znovu na chvíli vrátit.
Beru si od novinařiny dlouhou neplacenou dovolenou a vracím se na plný úvazek k divadlu a rozhlasu, kde jsem před 45 lety začínal a v posledních letech kvůli novinařině zanedbával. Kdo mně chce dál fandit, může si mě sledovat jako dramatika. Je to lepší zábava než se patlat v politice. Budu vám to podávat, jak se to bude dít.