Že nejsou chlapi, jsme si už postěžovali a potvrdí nám to každá žena, která nějakého chlapa hledá nebo třeba už ani nehledá, protože ví, že přece nejsou. Viz slavný inzerát typu: „Nehledám chlapa, který (následuje výčet všech možných protivností, kterých jsou chlapi schopni)..... takže vlastně nehledám chlapa.“

Možná vás ale překvapí, kolik chlapů si zároveň stěžuje, že nejsou baby. Tedy rozumějme, nejsou takové ženy, jaké by oni chtěli, tak jako nejsou takoví muži, jaké by zase chtěly ženy. Těch ostatních jsou plné ulice a internetové seznamky. Mnozí a mnohé z nich se s nikým nepomazlili rok a déle. Včetně mnohých, co spolu žijí v trvalém nemazlivnu ve společném bytě a posteli. Česká scéna milostných vztahů se podobá slavnému obrazu belgického surrrealisty Paula Delvaux, v němž mezi zříceninami krásného města kolem sebe netečně procházejí krásní nazí lidé s očima vytřeštěnýma vpřed, jeden druhého nevnímajíce.

A protože se tak dlouho s nikým nepomazlili, neumějí to, jsou v tom nepocvičení, nemotorní, zbrklí a uspěchaní, nebo naopak zdráhaví a vystrašení z toho, že budou odmítnuti, vysmáti, poníženi a zahozeni. Strach z odmítnutí (známý v anglické psychologické terminologii jako rejection complex) je mocná příčina nedostatku troufalosti někoho oslovit, k někomu se přiblížit, někomu se otevřít, svěřit se, očuchat se s ním a ošahat si ho. Oba jsou pořád ve střehu, kdy na nich druhý najde nějakou chybu, za kterou je odmítne. A tak raději v sebeobraně najdou chybu na tom druhém a odmítnou ho dřív. Aby si mohli potvrdit, že oni sami jsou v pořádku, to ti druzí jsou chybní. V hloubi duše jim ale hlodá podezření, že někde je něco chybného i na nich samých, i když si to nepřipouštějí. Ale je to na nich poznat. Stávají se nositeli neúspěchu a neúspěch jim kouká z očí, sálá ze všech buněk, z hlasu, z gest, ještě než se o něj pokusí.

Je to jako ten židovský vtip o malém chudém Icikovi, jak si jde půjčit sáňky od malého bohatého Moricka a po cestě si stále opakuje: „Nepůjčí mně je, on mně je určitě nepůjčí, ten nafoukanej lakomec mně je přece nikdy nemůže půjčit“. A když Moricek otevře dveře a zeptá se Icika co chce, Icik odpoví: „A tak si je strč do zadku.“

Každý z nás má od vesmíru přidělenu určitou „kvótu odmítnutí“. Někdo ji rychle vyčerpá a přemění v úspěch tím, že se nenechá opakovaným odmítáním odradit od dalších pokusů a střílí jeden za druhým. Jiní si ji naopak zvyšují tím, že se odradit nechávají a na další pokusy si netroufají. Máme-li všichni od začátku nastavenou kvótu odmítnutí například devět z deseti, vyjde nám čistě matematicky, že větší úspěch bude mít ten, kdo si dá pokusů deset, než ten, kdo si dá jen tři a po nich to vzdá. Ten, kdo si dal pokusů deset, se kromě ochutnání úspěchu taky všemi těmi neúspěchy učí vnímat, jak neúspěch vzniká, čím si jej sám působí, u jakého typu lidí jej má. Takže si při dalších pokusech dává větší pozor, jak a s kým. Leccos pak na sobě dokáže změnit a lecčeho se vystříhá, protože zavčas pozná, že by plýtval časem a energií. Procento neúspěchu si tím zmenšuje a získává určitou „rutinu úspěchu“. Nezasvěcenci jí říkají štěstí. K té patří i schopnost brát každý neúspěch jako normální a netrápit se jím.

K vytvoření rutiny úspěchu nám může pomoci Sammy Davis Jr.: „Recept na úspěch nemám, ale zaručeným receptem na neúspěch je chtít se zalíbit každému.“ A Woody Allen: „Devadesát procent úspěchu spočívá v tom, že se dostavíme.“ Takže zde máte recept na stříbrném tácu: Znovu a znovu se dostavovat a nečekat úspěch u každého.

Ale ještě cosi tomu chybí: Vesmír nám bude předkládat odmítání do té doby, dokud se nenaučíme přijímat a nepřestaneme sami odmítat. Dokud se úspěchu a přijetí nepřestaneme bát. Strach z úspěchu je ještě silnější než strach z neúspěchu. On totiž zavazuje, klade na nás povinnosti a hrozí nám ztrátou svobody a soukromí. Otvírá nás bližšímu sledování a hlubšímu zkoumání. Hrozí nám, že se bude po nás víc chtít a méně nám odpouštět. Proto se úspěchu bráníme a sabotujeme si jej, když už je na dosah ruky, nebo když jsme ho už dosáhli.

Naučit se přijímat znamená vědět, že si zasloužíme to nejlepší, co vesmír v dané chvíli v daném místě nabízí, umíme to poznat, když to přichází a nenecháme se od toho rušit negativy, která s tím nesouvisejí nebo jsou podružná. Znamená to přijímat druhé takové, jací jsou, soustředit se v nich na to, co nás na nich těší a užívat si toho tolik, abychom neměli čas zveličovat, co nás netěší. Tím automaticky zvyšujeme jejich sebevědomí, sebedůvěru, odvahu se otevřít, schopnost přijímat - a tím i jejich atraktivnost. Nechtít mít všechno předem nalajnované, ale obohacovat se dobrodružným objevováním, zkoumáním, zvažováním, viděním v kontextu, přetvářením nemotorností a trapností v lehkost a zábavnost. Nechtít po druhých, aby se okamžitě vměstnávali do té úzké šablony „vážného vztahu“ nebo té abstraktní nedefinovatelné ale zaručeně fádní „pohodovosti“. Ani jedno ani druhé nemůže být zdrojem ničeho jiného než nudy a zklamání. Zábavnost spočívá v nejistotách, překvapeních, nepředvídanostech, neobvyklostech, jinakostech. Teprve v nich se postupně dozvídáme, co máme s kým společného, co nás na druhých fascinuje a inspiruje, co se od nich můžeme naučit. Ne co oni by se museli naučit od nás, aby nám zapadli do naší šablony.

V tomto duchu můžeme poznávat a oblíbit si tolik zajímavých lidí, že nemusíme marnit čas s nudníky. Odbouráváme si tím strach, odkládáme sebeobrannou bojovnost a pěstujeme si vstřícnost, což je ta nejatraktivnější vlastnost ze všech. Jak pravila Marlene Dietrich: „Muži dávají přednost ženám vstřícným před ženami s krásnýma nohama“.

Takže místo toho vztahu vážného hledejme nejprve hodně vztahů veselých a zábavných. Až v nich najdeme ten nejveselejší a nejzábavnější, povyšme si ho nad všechny ostatní a piplejme si ho, aby nám takový vydržel co nejdéle. Protože, děvčata, když si říkáte o „vztah vážný“, myslíte tím vztah trvalý. A z trvale vážného vztahu byste přece zešílely.

(Vyšlo v měsíčníku Marianne)