V mužském šovinistickém (též odborně zvaném „patriarchální“) humoru se kdysi populárně říkávalo, že ženy s velkými ňadry mají slabší intelekt. Od té doby se zjistilo, že je to naopak. Tedy ne že by velká ňadra byla známkou vyššího intelektu, nýbrž že muži v přítomnosti velkých ňader hloupnou na intelektuální úroveň kojenců. Proto se dnes tolik mužů nerado přiznává k touze po velkých ňadrech a místo toho drží módu ňader malých, „něžných, akorát do dlaně“. Dávají jim větší pocit dominance nad ženou. Jako by všechna moc ženy nad mužem spočívala ve velikosti ňader.

Nejmenší ňadra (a ramena, bok, stehna, atd.) propagují módní designéři, kteří bez ohledu na výši svého intelektu většinou mají nejraději tvary chlapecké až chlapečkovské. Do těch se pak nebohé modelky musí těsnat a postit, přičemž hranice mezi uživením se a smrtí hladem je v jejich řemesle velmi zamlžená. Trochu větším ňadrům se nakonec přece jen pracně podařilo z té svěrací kazajky propuknout díky Hertzigové. Ale k Rubensovi a dokonce ani k Michelangelovi se hned tak nevrátíme, naše parametry ženské krásy budou ještě dlouho skřípnuté někde mezi Cranachem a Botticellim. Přitom všichni víme, že krása může přicházet v podobě jak křehounké, tak bujné, neboť jejím hlavním nosným prvkem není velikost, nýbrž harmonie, mírně narušená nějakou nenápadnou vadou či nepravidelností, která právě tvoří ten rozdíl mezi osobitou nádherou a glajchšaltovým kýčem. Proto taky si barokní, rokokové a empirové ženy malovávaly na tvář (nebo na dekoltované ňadro) pihu, než se tento trik tak rozšířil, že i on se stal kýčem.

Podobně se kdysi patriarchálně tvrdívalo, že krásné ženy jsou méně inteligentní než ženy, řekněme, nevýrazné. Byl to samozřejmě jen planý a empiricky nepodložený sebechláchol kompenzující muže za to, že si ve skutečnosti na krásné ženy netroufají. Jeho chlácholivý účinek je dvojí: v našich očích jednak zvyšuje hodnotu těch méně krásných žen, na které jsme si troufli, jednak snižuje hodnotu mužů, kteří si troufli na ty krásné. Potažmo tedy – a to je nejdůležitější – v našich očích zvyšuje hodnotu naši. My jsme pak ti, kdo mají, bez ohledu na krásu, ženu obdivuhodně inteligentní. To je samozřejmě chláchol zcela nesmyslný, protože všechny ženy jsou obdivuhodně inteligentní.

Přitom v hloubi duše většina mužů touží po ženách krásných víc než po ženách inteligentních. Je to proto, že muži mají lépe vyvinutý zrak než intelekt. Kdyby ženy pěstovaly jen intelekt a ne krásu, lidstvo by dávno vymřelo.

Jenže přítomnost krásné ženy v mužích posiluje stres do takové míry, že to může ohrozit jejich zdraví. Prudce jim zrychluje tep, zvyšuje pocení, budí v nich úzkost a ztrátu sebevědomí a sebeovládání. Stačí k tomu jen pět minut krásčiny přítomnosti. V extrémních případech to vede až k zdravotním poruchám, jako je ochabnutí svalů zvané myopatie, hypertenze, pozdní cukrovka známá jak „adult-onset diabetes“ vrcholící až impotencí, přinejmenším dočasnou, často trvalou. To by mnohým z nás konečně mohlo vysvětlilo, jak bylo možné, že nám to tehdy s tou či onou kráskou selhalo. Byl to holt stres působený ženskou krásou. Máme to konečně na koho svést.

Děje se to v určité míře téměř všem mužům, ale až dvojnásobně silněji to působí na těch několik málo vzácných exemplářů mužů inteligentních. Vědecky to ověřila katedra neurologie univerzity ve Valencii experimentem s čtyřiaosmdesáti studenty a krásnými studentkami. U všech mužských studentů při pobytu s krásnou spolužačkou o samotě vědečtí badatelé naměřili prudký nárůst hladiny hormonu zvaného kortisol, též lidově adrenalin. Ten je sice potřebný k vytváření blahodárných stavů jako odvaha, nadšení, náruživost či tvořivost, ale po určitém vzestupu hladiny přechází ve stres a fyzické přetížení.

Jak to souvisí s mužskou inteligencí?

Součástí silně vyvinutého mužského intelektu je zvýšená schopnost sebekritiky, představivost možných následků pravděpodobného neúspěchu, schopnost pozorování sebe a situace v akci a akci podle potřeby měnit. Pochází z lovu a jsou to vlastnosti velmi užitečné pro vnímání a přípravu na překonávání překážek (k němuž byl muž stvořen), ale provází je slabá ochota se intelektuálně degradovat na to obyčejné vstřícné plkání o ničem, lichocení a vymýšlení otázek, které nám po jejich vyslovení připadnou trapné a na něž odpověď nás beztak nezajímá, ale bez nichž novou neznámou ženu k ochotnému a bezplatnému sexu nepřivedeme a nepřivedeme. Protože mužský intelekt vnímá svět převážně v negativech (věcech, které jsou v nepořádku a potřebují napravit), tíhne ke zveličování všech úskalí a rizik i v tak jednoduchém přírodním a přirozeném procesu jakým je dostat se do ženského lůna.

Čím je žena krásnější, tím je inteligentní muž sebekritičtější a tím víc negativ si dokáže představit nejen na sobě, nýbrž i na celém procesu. Někdy se tomu říká nedostatek sebevědomí. Je to ale laťka negativ, kterou má každý muž nasazenou ve svém podvědomí a kterou nedokáže přeskočit. Něco jako míra nahromaděných překážek, při níž si řekne, že už mu nestojí za to a měl by raději dělat něco inteligentnějšího, rozumějme snazšího. Chce-li tedy žena ve svém objetí vítat muže inteligentního (a je nás opravdu málo, vždyť to víte), nezbývá jí než mu tento pracný, bolestivý a zdraví nebezpečný proces usnadňovat tím, že se k té jeho laťce nejprve sama sníží a pomůže mu ji přeskočit. Nabídnout se mu, metaforicky řečeno, jako tyč, jejíž pomocí by se dokázal nad tu laťku vyšvihnout, aniž by zpozoroval, že skáče o tyči. A pak mu tu laťku pomalu a opatrně zvyšovat směrem ke své vlastní úrovni. Ne na svou úroveň – tam žádný mužský intelekt neodhlédne, tím méně doskočí a očekávat od muže ženskou intelektuální úroveň je zaručený způsob, jak jej ztratit.

Samotná technika je jednoduchá, ale příliš mnoho žen o ní neví nebo na ni zapomíná. Spočívá v tom, že pozorně sledujete jeho negativa, ale místo pokušení mu je vyčítat, je nenápadně přeměníte v pozitiva. Jednoduché je to díky tomu, že ženský intelekt dokáže nacházet pozitiva i ve zcela beznadějných situacích. Tak mu kousek po kousku posílíte i to sebevědomí. A jednoho dne před něho budete moci předstoupit v celé své ženské nádheře, kterou teprve teď v sobě začnete objevovat, aniž byste se musela bát, že mu z toho stresem pukne srdce, naskočí cukrovka nebo zvadne ohanbí.


Vyšlo v měsíčníku Marianne