Itálie je krásná, škoda že v ní žijí Italové. Říkávala moje italská přítelkyně sdílející se mnou stůl a lože v Londýně v sedmdesátých letech minulého století. Bylo to tehdy populární klišé mezi Italkami procitajícími z tradičního středomořského mužského šovinismu držícího ženy na uzdě svou sveřepou a důslednou neschopností se sami o sebe postarat bez maminek, sester, manželek a dcer, od nichž očekávali samozřejmou úctu, pokoru a poslušnost, výměnou za svou roli živitelskou a ochranitelskou.