„Chcete-li někomu říkat pravdu, musíte ho rozesmát, jinak vás zabije,“ napsal jeden z nejslavnějších praktikantů humoru Oscar Wilde. Měl pravdu. Nudit je jeden z nejtěžších hříchů a zaslouží si přísné potrestání.

A měl sám štěstí, že ho jen zavřeli na dva roky. Oficiálně a údajně za homosexualitu, ale ve skutečnosti za to, že se je ani nepokusil rozesmát v té nejsenzačnější show svého života, v níž mu vtip vynechal a humor selhal. Představme si, jak rozpačitě museli právníci a porotci, zvyklí na jeho bystré komedie, reagovat na tuto jeho patetickou řeč:

„Láska, která si netroufá říct své jméno v tomto století, je ta velká něha staršího muže k mladšímu, jakou prožívali David a Jonathan, jakou Platon učinil samotným základem své filosofie, a jakou najdete v sochách Michelangelových a sonetech Shakespearových. Je to ta hluboká duchovní něha, která je stejně čistá jako dokonalá. Ona diktuje a prostupuje velká umělecká díla Shakespearova a Michelangelova, i ony dva moje dopisy – takové, jaké jsou. Je v tomto století nepochopená, tak velmi nepochopená, že může byt nazvána láskou, která si netroufá říci své jméno, a za tu já jsem teď souzen. Je krásná, je jemná, je to nejnoblesnější forma něhy. Není na ní nic nepřirozeného. Je intelektuální a opakovaně vzniká mezi starším a mladším mužem, když starší muž má intelekt a mladší muž má radost, naději a okouzlení života před sebou. Že to tak má být, svět nechápe. Svět se tomu vysmívá a někdy za to člověka pranýřuje.“

Musel jim z toho po zádech přeběhnout mráz patosu, zklamání a trapnosti. Cítili se ošizeni, oloupeni o svoje právo na Wildeův přirozený vtip, zaskočeni jeho „vypadnutím z role“. Čekali od něho spíš něco jako toto:

„Děkuji vám za poctu, kterou mně vyslovujete, že jsem se jako Ir tak dokonale naučil nejlepším anglickým tradicím vyučovaným na všech úctyhodných internátních školách a praktikovaným v armádě, námořnictvu a v nejvyšších politických a společenských kruzích, a že jsem v nich i samotné Angličany předčil.“

Sklidil by zasloužený potlesk, vrátil by se k psaní lehkých komedií a neskončil by tragickou sebelítostnou baladou z vězení, exilem a předčasnou smrtí. Čekali to od něho proto, že všichni věděli, že ač byla ve viktoriánské Británii homosexualita zákonem zakázaná a trestná, kdekdo jí v noblesní společnosti holdoval, kdekdo to o kdekom věděl a nikdo za to nikoho neudával. Wildeovi by to bylo prošlo taky, nebýt toho, jak reagoval na vizitku, kterou markýz Douglas z Queensbury nechal v jeho klubu, popsanou nadávkami typu „neprzni mně syna, ty buzerante“. Markýzovu vizitku si v klubu přečetl kdejaký vrátný. A Wilde, o němž celý Londýn věděl, že se s markýzovým synem lordem Alfredem Douglasem už několik let peleší, se naštval a na markýze podal žalobu za nactiutrhání.

„Neblbni, Oscare,“ radili mu kamarádi, „bude se o tobě mluvit.“

„No a co,“ odpovídal Oscar, „jediná věc horší, než když se o člověku mluví, je, když se o něm nemluví.“

A to byl poslední záblesk Wildeova vtipu. Pak už to s ním šlo jen z kopce, přes trapný soudní proces a vězení až do předčasné smrti v roce 1900, kterou stihl ještě za kralování Viktorie. Wilde se zničil tím, že se v rozhodující krizi svého života začal brát vážně.

Ponaučení: Ztráta humoru může být smrtelně nebezpečná. Patos, který tragičnost a situaci dokáže umocnit až do melodramatického kýčovita, je přesným opakem humoru, jako je tma opakem světla, tíha opakem lehkosti, spánek opakem bdění. V definici Oxfordského slovníku je patos „kvalita řeči, psaní, hudby nebo výtvarného výrazu, která vzbuzuje pocit lítosti nebo smutku a má sílu dojímat k melancholii“. Patos nám zatemňuje a zkresluje realitu, uvádí nás v sebelítost, uraženost a sebedůležitost a vězní nás v neřešitelných situacích. Patos plodí pompéznost, pompéznost plodí aroganci, arogance plodí násilí, násilí plodí tyranii. To všechno jsou stavy ovládané emocemi nabubřelého a uraženého ega, které si ze sebe nedokáže vystřelit.

Jak praví stará taoistická poučka: z čeho se nedá udělat sranda, to nestojí za to brát vážně. Tak nějak to ostatně chápali i staří Řekové, kteří nám předali slovo humor znamenající vláhu. Takové malé šťavnaté ovlažení každodenního suchopáru, který nás tak rád uondává do úmoru.

(Vyšlo v měsíčníku Xantypa)