Proč chybujeme a co dělat, abychom se chyb vystříhali? Tuto dvojotázku si laureát Pulitzerovy ceny, bývalý sloupkař listu The Wall Street Journal a bývalý harvardský profesor Joseph. T. Hallinan klade už v podtitulku knížky ERRORNOMICS (Ebury Press, London 2009). A hned na začátku si na něj prozatímně odpovídá citátem z jiného Pullitzerova laureáta Richarda Forda: „Obvykle se v důležitých věcech rozhodujeme příliš brzy a s chabými informacemi“.

Jako první příklad těch absurdnějších ač běžných omylů uvádí tehdy hodně medializovanou zprávu o tom, jak rozhořčení welšští venkované vandalizovali ordinaci dětské lékařky, protože si popletli slova pediatr a pedofil.

Chyb a omylů se dopouštíme proto, že máme myšlení nastavené na určitý „bias“, rozjíždí Hallinan svůj argument v úvodní kapitole. Slovo „bias“ se nejčastěji překládá jako zaujatost, předsudek, předpojatost, neobjektivnost či skreslený pohled, čili něco negativního či nezáhodného. Je to však slovo neutrální a znamená prostě předem danou disposici či náklonnost k určité preferenci čili zúženému pohledu na věc, událost, situaci, čin či člověka. Ta je mnohdy daná aspekty, nad nimiž nemáme kontrolu, protože jsou tak dokonale součástí našeho mentálního nastavení, že nedokážeme myslet jinak. Alespoň do té doby, než si svůj bias uvědomíme, začneme si všímat, jak funguje a jakých chyb se dopouští. A pak k němu přibírat jiné možné pohledy na touž věc či událost, které by nás chyb mohly uchránit. To znamená vnímat a zpracovávat informace, které ušly naší pozornosti. Příkladem takového zakotveného a nevědomého biasu je třeba to, že když vstupujeme do budovy, praváci většinou napoprvé hledají recepci po pravé straně, leváci po levé.

Ještě horší je, že často trváme na názoru nebo pohledu, který jsme si vytvořili jako první a nejsme ochotni si jej postupně přijímáním nových informací měnit. Čili, lidově řečeno, rozhodujeme zbrkle a nenecháme si to vymluvit. Neradi přiznáváme porážku a raději bráníme svoji chybu, omyl, nedostatek inteligence nebo informovanosti. Přitom je v psychologických experimentech změn prvotních názorů statisticky prokázáno, že změna pohledu (s přidáním dodatečných informací) vede téměř pokaždé k rozhodování lepšímu, tedy reálnějšímu a kompletnějšímu. Stejných chyb ze stejných příčin se dopouštějí například investoři a makléři, u nichž se statisticky propočítalo, že jejich první rozhodnutí bývá přibližně ze sedmdesáti procent chybné. A že nejúspěšnější investoři jsou ti, kteří na svoje první rozhodnutí nereagují a hledají dodatečné informace, které by jim pohled rozšířily, bias korigovaly a vedly k rozhodnutí druhému, správnějšímu. U politiků a vojáků může mít nekorigovaný bias katastrofické následky.

Různé formy biasu se v nás hromadí od narození přes výchovu a vzdělání a u každého mohou být trochu odlišné, tudíž potenciálně konfliktní a vždy nekompletní. Proto (navrhuje Hallinan) by se naše praktické vzdělávání mělo soustředit v první řadě na odnaučování chybných pohledů, které nás vedou k chybnému rozhodování a chybným výsledkům. To je ale těžší a pracnější než učení nových informací. Ale je to o to důležitější, že nastaveným biasem si filtrujeme každou novou informaci, kterou přijímáme, takže nám hrozí nejen chybný výklad věcí, nýbrž už i chybné vnímání. Starodávně biblicky řečeno, díváme se, ale nevidíme, posloucháme, ale neslyšíme. Či ještě přesněji, vidíme, co chceme vidět, slyšíme, co chceme slyšet. Nebo co nám náš bias diktuje, že bychom vidět či slyšet měli či neměli. Do svého vizuálního či zvukového mentálního záznamu si to pak promítáme a doplňujeme. A každý trochu jinak.

Hallinan uvádí několik znatelných příčin chybného rozhodování. Jednou je mentální vyčerpání z nedostatku spánku, v němž máme sklon ke zbrklému riskování. Druhou jsou negativní emoce, jako pocity neštěstí, zoufalství nebo beznaděje. Naopak pocit štěstí napomáhá dobře organizovanému myšlení. Ten se ale může naopak přehnat do přílišného optimismu a nadměrného sebevědomí, které paří mezi nejčastější příčiny chyb, protože nám „zamlžují“ různá úskalí, nebezpečí a překážky.

Vrtkavá je i paměť na vybavování minulých událostí nebo informací. Muži si vybavují z událostí jiné aspekty než ženy, praváci jiné než leváci, lidé jednoho typu vzdělaní si vybavují aspekty jiné než lidé jiného typu vzdělání. Často nevnímáme věci, které nejsou v daném prostředí obvyklé, nebo jsou přesunuty jinam, než obvykle bývají. Zde Hallinan cituje motto jednoho svého kolegy z Harvardu, profesora ophthalmologie: “Co nevidíme často, často nevidíme“.

Psychologické experimenty potvrdily, že člověk si také nejlépe vybavuje, je-li při tom ve stejném kontextu, lokalitě nebo stavu, v jakém událost vnímal nebo se informaci učil. To prý platí dokonce v takové humorné míře, že co jsme se naučili v podnapilosti, to si zase v podnapilosti nejpřesněji vybavíme. A podle toho, jak ta či ona událost dopadla, si vybavujeme i její průběh: při dobrém výsledku se nám vybaví víc aspektů pozitivních, při špatném negativních.

Při sledování událostí většinou hledáme nějaký celkový smysl a unikne nám spousta detailů, která je pro námi nalezený (někdy i námi vymyšlený) smysl nerelevantní. Nebo něco nevnímáme, když pátráme po něčem jiném. Například jedna lékařská studie zjistila, že lékaři přehlédli devadesát procent testovaných rakovinových nádorů, třebaže se dodatečně zjistilo, že byly jasně viditelné na rentgenových snímcích. Při identifikacích zločinců mnozí svědkové volí neatraktivně vypadající osoby, které se zločinem neměly nic společného, než atraktivně vypadajícího skutečného pachatele, protože mají někde v mysli zakotvenou víru, že atraktivní lidé nepáchají zločiny. Podobně – na základě zdánlivě spolehlivější nebo odhodlanější tváře, spíš než posouzení skutečných schopností a názorů – volíme svoje politiky, často z prvního krátkého dojmu. Tedy přinejmenším tak volí Američané, jak Hallinan ukazuje na experimentech s fotografiemi dvou neznámých senátorů, z nichž jeden se většině lidí jevil na první pohled spolehlivější než druhý.

Další bias, kterému mnozí podléháme, je víra, že cena musí obrážet kvalitu. To zase ukázal experiment, v němž totéž víno bylo podáváno v několika lahvích s uvedenými cenami – a v němž většina testovaných neodborníků na víno uvedla, že jim to víno z drahé láhve chutná líp. Elektronické neurologické mozkové záznamy při tom dokonce ukazovaly silnější záběr požitku z dražších vín.

Velkou roli v našem chybném rozhodování hraje i to, že cítíme větší odpovědnost (včetně lítosti, pocitu viny a špatného svědomí) za své činy než za své nečiny, třebaže nečiny mají stejně mocné následky jako činy. Proto se ze strachu z chybného činu často odmítáme něco konat, i když třebas v hloubi duše víme, že naše nečinnost by mohla být nebezpečnější. Chlácholí nás při tom pocit, že za následky neneseme odpovědnost. Věříme lidovému úsloví (samozřejmě chybnému), že kdo nic nedělá, nic nepokazí.

Neblahé následky na naše rozhodování a jeho výsledky může mít i snaha dělat několik věcí zároveň. Tam neurologické studie ukazují, že lidský mozek dokáže plně zaostřovat v dané době jen na jednu činnost a když děláme několik věcí najednou, naše soustředění kmitá mezi činnostmi a nezbytně mu ze všech činností unikne spousta detailů (až 40 procent), takže všechny činnosti provádí s nebezpečně nedostatečnými informacemi. A dřív nebo později jedna činnost zaujme naši pozornost na úkor druhé, na niž na chvíli úplně zapomene. A zde Hallinan jako extrémní případ uvádí leteckou havárii způsobenou tím, že oba piloti se tak soustředili na hledání chyby na navigačním zařízení, že zapomněli řídit letadlo. Dalším příkladem je rušivý účinek silničních reklam, který působí nepozornost řidičů.

Některé obchodní domy a supermarkety vědí, jakou hudbu hrát, aby v zákaznících povzbuzovali chuť nakupovat. Jak silně nás hudba dokáže ovlivnit, ukázala studie, kterou provedli psychologové v jednom britském obchodě s vínem. Když se hrála německá hudba, kupovalo se víc vína německého, když se hrála francouzská, kupovalo se víc francouzského.

Na takové a další desítky biasů působící naše chyby má Hallinan několik zásadních léků: Sledujte svoje biasy a jejich výsledky průběžně korigujte. Úkolujte se raději skromněji a jednodušeji než přehnaně a komplexně. Nadměrnou sebedůvěru mírněte opatrností. Neprovádějte první zbrklé rozhodnutí a buďte ochotní je měnit přijímáním nových informací. Buďte neustále otevření zpětné vazbě. Nepodléhejte iluzi, že máte vše pod kontrolou. Nevěřte, že víte vše, co k rozhodování potřebujete vědět. A buďte šťastní, bude vám to jasněji myslet.

(Vyšlo v týdeníku Euro)