„Pravda je ten nejsrandovnější vtip na světě“, napsal G. B. Shaw v jedné ze svých her. Ale „pravdomluvnost není slučitelná s obranou státu“, napsal v jiné. Takže si můžeme jen představovat, v jakém kontextu by vlastně pravda mohla být srandovní. Není jich mnoho. Vlastně jen jediný, zato ale hojný a oblíbený námět komedií. Opravdická pravda (skutečný fakt) může vytvořit komedii jen v kontrastu s výmyslem nebo polopravdou, která předstírá celou pravdu a pokládá se za tak důležitou, že se chová pompézně nebo chvástavě.

Král je nahý. Král Lávra má oslí uši. Potěmkinova vesnice nemá za namalovanými fasádami domy. Nabubřelému novozbohatlíkovi čouhá sláma z bot. Viceprezident Dan Quayle se před školáky ztrapňuje tím, že jim opravuje správné „potato“na chybné „potatoe“. Prezident Regan si při cestě po Jižní Americe plete Bolivii s Brazílií. Prezident Carter je za návštěvy Jeruzaléma šokovaný, když se dovídá, že staré město bylo až do roku 1973 pod okupací jordánskou, ne izraelskou. Popletovství obou prezidentů jim vysloužilo od newyorského komika Jackie Masona tento gag:

„Reagan vyhrál volby jen díky tomu, že kandidoval proti Carterovi. Kdyby kandidoval sám, byl by prohrál.“

Pravda je taky něco, co máme nejraději my sami. Proto pro nás „pravda ztrácí něco ze své přitažlivosti, když na ni přijde někdo jiný,“ napsal Solženicyn.

Mark Twain by byl všeobecně pokládán za autora citátu „pravda je to nejhodnotnější, co máme, proto s ní musíme zacházet střídmě“, kdyby o sto let před ním neřekl anglo-irský politik a filozof Edmund Burke, že v politice „faleš a klam jsou nepřípustné, ale s pravdou se sluší být střídmý, jako s každým projevem veškerých ctností“. Ještě dalších sto let před ním anglický politik a esejista Samuel Pepys obvinil ze „střídmého zacházení s pravdou“ při jednom státním šetření úředníky námořní správy. Starší citát o střídmosti pravdy jsem zatím nenašel, takže Pepys budiž prozatím jeho průkopníkem.

Střídmé zacházení s pravdou se od té doby stalo v politice samozřejmostí a součástí politikovy profesionální výzbroje. V anglické politické mluvě je taky vhodným synonymem pro lež, proti němuž není možné se bránit žalobou za nactiutrhání, pouze rozšířením nabídky faktů a upřesněním nepřesností. Nás jako Čechy bude zajímat, co za druhé světové války vrchní úředník britského Ministerstva zahraničí Sir William Strang zapsal do úředních záznamů o exilovém československém prezidentovi: „Dr Beneš je mistr předstírání a má sklony zacházet střídmě s pravdou.“

Podobně jako politika zachází s pravdou střídmě i humor. Pomáhá mu k tomu několikatísíciletá moudrost, kterou před sto lety shrnul anglický filozof A. N. Whitehead do dvou vět:

„Neexistují žádné celé pravdy, jen samé polopravdy. Zacházet s nimi, jako by to byly celé pravdy, je hra ďáblova“.

Jedním z úkolů humoru je odhalovat polopravdu všude, kde se předstírá pravda celá. Cílem je vytvořit demontáží „absolutní“ pravdy na několik „relativních“ pravd situaci, v níž nikomu nebude stát za to za svou pravdu bojovat. Klasický kousek komedie s relativní pravdou je dialog ze Šumaře na střeše, kde mlíkař Tevya řeší hádku:

„Ty máš pravdu.“
„Takže on lže?“
„On má taky pravdu.“
„Oba přece nemůžou mít pravdu?“
„Ty máš taky pravdu.“

Věřit v jednu celou a jedinou pravdu a jí měřit a vnímat svět je další příčinou ztráty humoru. Celá, jediná a totální pravda nás vždycky vede k totalitě a totalita vždycky postrádá humor. Totální pravda nás vězní do „tunelové vize“ nabízející jedinou možnou cestu, jediné možné řešení, jediný možný postup, jemuž se všechno ostatní musí podřídit. V tunelové vizi je jedinou možností cesta vpřed čili pokrok, jediná možná alternativa je cesta zpět, čili zpátečnictví. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Jedno řešení je vítězné, druhé poraženecké. Tak vznikají nepřátelé a potřeba se proti nim bránit a ničit je. Umění pohotové vtipnosti je nenechat se vtáhnout do tunelu, dokud máme venku na vybranou vize jiné. Jakmile jsme se už v tunelu ocitli, nezbývá nám, než ho vyhodit do povětří nějakým gagem. A to může být hodně velká dřina.

Když americký komik Groucho Marx v jednom interview vyprávěl, jak se mu v jeho pětasedmdesáti překvapivě vrátil herecký úspěch a z otázek vycítil, že novinářova „tunelová vize“ stárnoucího komika byla, že v tomto věku by už měl být vděčný za každou roličku, kterou mu ještě někdo nabídne, nebo dobelhávat důchodcovský život na golfovém hřišti, dal se do vyprávění:

„Teď jedu do Iowy převzít nějakou cenu. Pak vystupuju v Carnegie Hall a už je vyprodáno. Pak sednu na loď a jedu do Francie, kde mně vláda dává jakési vyznamenání.“

Pak se na chvilku odmlčel a přišel s touto explozí:

„Ale hned bych to všecko vyměnil za jednu erekci“.

Vyšlo v měsíčníku Xantypa