Otázka, zda je vydavatel Wikileaks Julian Assange tím či oním, pilně zaměstnává komentátory na celém světě.

Jednoznačným hrdinou je pro lidi se sklony, řekněme, liberálními, anarchistickými, levičáckými, antizápadními. V hloubi duše s ním mírně sympatizuje i leckdo mezi svobodymilovnými novináři, protože, přiznejme si, koho z nás, kdyby mu do klína začaly padat takové informace, by nešimralo pokušení vypustit je do světa? A hájit to absolutním neomezeným právem na svobodu informací?

Označení typu senzacechtivého padoucha, antidemokratického delinkventa, nezodpovědného anarchistu a antiamerického levičáka mu přidělují zastánci civilizované politiky, která se z bezpečnostních důvodů musí částečně provádět tajně, v zákulisí, s dodržováním pravidla důvěrnosti.

„Nesmí snad už žádná ani ta nejchoulostivější informace o komkoli a čemkoli zůstat důvěrná?“ dotázal se jeden takový politik v televizní debatě BBC. Mínil to jako otázku řečnickou, na niž odpověď měla být „samozřejmě, některé informace musí zůstat tajné a důvěrné“.

Jenže logika takovéto odpovědi má dva tři malé háčky. Jednak, kdo rozhoduje, které informace mají zůstat utajeny a proč? Jednak, dá se právě těmto lidem důvěřovat, že je utajují v zájmu svých občanů? A jednak, proč by zrovna vlády a diplomatické sbory měly být chráněny důvěrností v době, kdy samy mají k dispozici technologie schopné vysledovat každou podrobnost ze soukromí každého občana za každých okolností a z nich si sestavovat databáze čitelné kdejakému hackerovi?

Aspoň jednu zásluhu však můžeme Wikileaksům přiznat. Upozornily politiky na to, že při dnešních technologiích cokoli říct nebo napsat v jakkoli formě je totéž, jako před dvaceti lety nechat spis orazítkovaný „přísně tajné“ na lavičce v parku nebo na stole v kavárně. A že si tedy musejí dávat za každých okolností pozor na hubu.

Před nebezpečím nějaké nevyšetřitelné nehody Assange možná nakonec zachrání Švédové, kteří ho zavřou do fešáckého kriminálu za znásilnění tří Švédek, z něhož nepochybně bude usvědčen, i kdyby měl pravdu, že si to všechny přály, což všechny popírají. Odtamtud bude moci wikileakovat dál, patří to ve Švédsku k vězeňským právům.

Assange však nevypustil na veřejnost nic, co by bylo nepravdivé a samo o sobě žalovatelné. Horší už je to s internetovým šířením vyložených pomluv. Podle jedné z takových, která se v posledních týdnech šíří jako virus, měl Tommy Hilfiger v TV-show populární černošské moderátorky Oprah Winfrey říct toto:

„Kdybych věděl, že moje oblečení budou kupovat černoši, Hispánci a Asiaté, nedělal bych je tak kvalitní, tohle je míněno pro vyšší třídy bělošské.“
Za což ho ona ze svého show prý vykázala.

Lidé si to vesele přeposílají i poté, co Winfrey vydala prohlášení, že Hilfiger nikdy v jejím show neúčinkoval a tudíž nemohl nikdy takovou pitomost říct.

A my si možná ještě vzpomeneme na Pavla Dostála bombardovaného desetitisícovkami emailů, že likviduje hřbitov s hrobem rabína Loewa, když se ohýbal na všechny strany, aby vyhověl žádostem o zachování náhodně odkrytého hřbitova ve Vladislavově.

Tak za takovéto nesmysly by měl mít někdo právo někomu nafackovat.

Vyšlo v MFDnes