Britský historik a archeolog Ian Morris přišel s geniálním nápadem, který z historie dělá dramatické čtení, při němž čtenář hoří zvědavostí, která událost z opačných konců světa s kterou souvisí a jak se vzájemně ovlivňují. V knize „Why The West Rules – For Now“ spojil dějiny Západu a Orientu v jedno souběžné vyprávění porovnávající jejich vývoj a události přes patnáct tisíciletí. Studované regiony nazval souhrnně „západní jádro“ a „východní jádro“, čili západní a východní konce Eurasie. Západní jádro začíná Mesopotámií (dnešní Irák) a táhne se na západ přes Blízký Východ, Egypt, Středozemí a Evropu a později až po její prodloužení do Ameriky.

Východní jádro se táhne od Persie přes Indii do Číny a Japonska. Persie je při tom jakýmsi středem, který v částech dějin přesahuje na západ po Řecko, ale na druhé straně se stýká s Indií. Stěžejními civilizačními centry dvou jader v moderních dějinách (posledních třech tisíciletích) jsou Evropa a Středomoří na jedné straně, Indie a Čína na druhé. Amerika se stala součástí Západu vlastně náhodou – díky tomu, že Číňané nebyli velcí dobrodružní mořeplavci (třebaže tichomořská cesta do Ameriky je jen nepatrně delší než atlantická).

Vznik obou hlavních civilizací (Evropa a Čína) je vysvětlitelný podobným podnebím se střídáním ročních dob nutícím obyvatele k důkladnějšímu plánování, podnikavosti a pracovitosti, jaké nepotřeboval k přežití v tropických klimatech s trvalými teplotami.

Morris na vývoj dějin přebírá od biologa Stephena Jay Goulda teorii biologické evoluce, která probíhá v řadě náhlých změn, mezi nimiž jsou dlouhá období, v nichž se nic neděje. Takovými náhlými změnami bylo několik změn klimatických, z nichž jedna (asi před 1,7 milionem let) dala afrického lidoopa do pochodu směrem na sever, kde se stal člověkem cele vzpřímeným čili homo erectus. Přesouval se ve dvou proudech: z jednoho se stal evropský neandrtálec, z druhého člověk pekingský, kteří se už tehdy mírně lišili fysiognomicky a byli oba tvory jeskynními. Z těch, co zůstali v Africe, se pak se asi před 150.000 lety vyvinul myslící homo sapiens, který se dal opět do pochodu (a tentokrát i na člunech přes moře) na všechny strany. Přibližně před 60.000 lety došel přes Arábii do Indie a odtamtud do Indonézie a Austrálie (tehdy s většími pevninami čili kratšími mořskými vzdálenostmi) a před 40.000 lety do Evropy, severní Asie a Číny, odkud přes tehdejší ještě pevninové nebo ledovcové spojení osídlil před 15.000 lety Ameriku.

Zda se nově příchozí sapiens se starousedlíkem erectem promíchal nebo jej „etnicky vyčistil“, není zcela jisté. Ví se akorát, že ten západní už před 30.000 let uměl po stěnách španělských a francouzských jeskyň malovat tak, že to Picassovi při prvním pohledu vyrazilo dech a zvolání „Nikdo z nás by nedokázal takhle malovat. Po tomhle je všechno dekadence.“ Podobná výtvarná díla z té doby se nenašla nikde na světě, což dalo evropským historikům a archeologům nadlouho víru, že západní civilizace je už od té doby vyššího řádu než všechny ostatní.
Pak někdy okolo 18. století př. n. l. nastalo globální oteplování, moře se zvedla o dvanáct metrů, jak roztávaly ledovce pokrývající severní polovinu Evropy a Asie. Rozbujela se nová flóra a fauna skýtající pestrou bohatou potravu. Vzniká zemědělství, obce, organizace práce, civilizace, politika, náboženství, architektura, management, kronikářství, účetnictví, loupení a válčení. Západ nabírá předstih civilizacemi Mezopotámie, Řecka a Egypta a učí se vzácným vlastnostem zvaným lenost, chamtivost a strach, které jsou podle Morrise hlavní inspirací technologických vynálezů usnadňujících život. Pěstování plodin a chov zvířat se od 10. století z Levantu postupně šíří na západ a do roku 4.000 je i celá Evropa agrikulturizovaná a dobře krmená.
V tom všem má Východ dvoutisícileté zpoždění, ale od třetího tisíciletí př.n.l. začíná dohánět a předhánět. Západní jádro zažívá organizační kolaps okolo roku 1 200 př.n.l. různými nájezdy Hittitů a Ugaritů. Ten jej (přesněji řečeno evropskou část) donutí ze zoufalství k novým invencím a přechodu z dražšího a měkčího bronzu na levnější tvrdší železo, které „demokratizuje zemědělství, průmysl a válečnictví.“. S tím král Šalamoun v 10. století př. n. l. upevňuje a rozšiřuje izraelské království od hranic Egypta po Eufrat. To po jeho smrti převálcuje střídavě Asyrie, Babylon a Persie. Těm ze spárů uniknou Féničané, kteří odplují civilizovat celé pobřeží Středního moře a zastaví je Řekové, kteří se od 7. století př. n. l. stávají stěžejní ekonomickou, politickou a vojenskou silou Západu, jejíž vzestup vrcholí ve 4. století Alexandrovým tažením až do Indie.

Téměř souběžně, okolo roku 500 př. n. l. v obou jádrech vypuká kulturní, duchovní a intelektuální exploze myslitelských géniů, která obě prudce odpálí do nové civilizační éry a stane pro historiky jakousi „osou, kolem níž se dějiny otáčejí“. (Název „axiální (osový) věk“ jí dal ve 20. století německý filosof Karl Jaspers). Na Východě ji vedou Buddha, Lao-cu a Konfucius, na Západě Sokrates, Platón a autoři hebrejské Bible. Oba světy začínají mudrovat nad smyslem lidské existence, morálními zákony, původu světa, kauzalitě a následcích činů. A oba ve 3. století převálcují méně morálně upejpaví, ale průbojnější sousedé, kteří si zjednodušením jejich vzdělanosti vybudují mocné říše. Řím a čínské impérium Qin. Obě zmasakrovaly miliony lidí, ale po skončení masakrů na tom byli jejich obyvatelé líp než předtím.

Když se prostřednictvím prvních vyslanců obě impéria poprvé setkala, divila se, jak jsou si v mnohém podobná. Nejen vzdělaneckou elitou, ale taky podobným systémem otrokářství. Ale zatímco Řím se pod nájezdy Germánů zhroutil a tisíc let se křísil, v Indii kvetly matematické a astronomické vědy a Čína sílila, bohatla, dobývala a vynalézala, až v 6. století vykvetla do vysoce vzdělané a technicky vyspělé říše pod feministickou císařovnou Wu. Hnací energií Číny po celé toto období byla otevřenost cizím idejím a schopnost jich využít. Než se Evropa opět probudila k civilizaci, Čína měla v technologii a bohatství tisíciletý náskok.

A pak se to všechno zase prudce obrátilo. Zatímco Mongolové plundrovali Čínu, Evropané plundrovali Ameriku. A v 16. století se v Číně začali vyloďovat a kousky Číny (po kusech Indie, Indonésie a Indočíny) okupovat první evropští mořeplavci, dokonaleji vyzbrojení a plní dobyvatelského elánu. Na dalších pět staletí téměř celá Asie padá do područí evropských námořních mocností a v 17. století chybí málo, aby Čína konvertovala na křesťanství. Zbabrají to jesuitští kněží, když císaři vysvětlují, že jako křesťan bude smět mít jen jednu ženu a žádné konkubíny.

Po dalších pěti staletích se dnes vztah opět obrací naruby: Západ po půl tisíciletí vědecké a technologické nadvlády nad světem skomírá, zatímco Čína exploduje novou kreativitou. Od druhé poloviny tohoto tisíciletí opět převládne Čína a na slávu euro-americké civilizace svět zapomene, odhaduje Morris a dokládá svůj odhad třiceti stránkami příkladů, v čem Čína Západ předhání, jak se bohatství a vědecká revoluce přesouvá ze Západu na Východ a kde všude na světě čínský business přebírá nadvládu.

Jenže, připomíná Morris, do toho může zase přijít něco nepředvídaného, ať už jsou to otřesy přírodní, klimatické, demografické nebo válečné. Především v té „těkavé“ oblasti, kterou nazývá „oblouk nestability“, zhruba odpovídající islámskému světu od Afriky po Indonésii.

Sotva stačil knihu loni dopsat, už mu ten „oblouk nestability“ začíná doutnat a jiskřit před očima.

Psáno pro portál Česká pozice (www.ceskapozice.cz)