Loupež penzijních fondů
Tak si budete poprvé moci spočítat, jaký budete mít důchod, snaží se vás rozveselit ministr Kalousek, proslulý svým břitkým humorem. A samozřejmě si z vás zase dělá srandu. Spočítat si budoucí důchod nemůže dnes nikdo, s výjimkou státních činitelů v zemích Evropské unie, na jejichž zaručené důchody budou daňoví poplatníci vždy mít. Mají tomu prý napomoci soukromé penzijní fondy, zaváděné podle modelu v jiných západních zemích osvědčeného. Rozumějme, osvědčeného pro politiky, méně už pro spořitele a důchodce.
K tomu trocha historie, včetně osobní. Už přibližně padesát let se ví, že pod státními důchody doutná časovaná puma prodlužujícího se věku a rostoucího procenta důchodců v poměru k daňovým poplatníkům. Že důchody nejsou výsledkem celoživotních daňových příspěvků (čili úspor) každého jednotlivého důchodce (které stát dávno utratil na něco jiného), nýbrž se vyplácejí z daní lidí v dané době výdělečně činných. A že náš penízek nám v roce 2011 nekoupí tolik, co v roce 1970, kdy jsme si na ten důchod začali ukládat. I stalo se, že stovka liber týdně (přibližně dnešní státní důchod po čtyřiceti letech placení daní), kterou britský stát vyplácí, nepostačí na nájemné jednoho pokoje.
Kdo si to jakžtakž dokázal představit, uvítal možnost připlácet si na dodatečný důchod soukromý. Zaměstnanci velkých podniků si to nechávali strhávat z platu a ukládat na fond podnikový, ostatní se někdy na půl cesty k důchodovému věku přifařili k nějakému fondu soukromě. Vypadalo to geniálně a neprůstřelně. Ukládaná částka zůstala nezdaněná a stejně nezdaněný se vám sliboval i budoucí důchod. Nezdaněny zůstávaly i dividendy fondů, které se hned investovaly zpět na další zisk a růst důchodů. Hodnota vašich důchodových úspor se vám zvyšovala podle toho, kolik váš fond vydělával na burzách. Ty tehdy fungovaly jako dobře namaštěný stroj a každý rok jste dostávali radostné výkazy, jak vám vaše peníze vydělávají až patnáct procent v době, kdy by vám obyčejné úspory přinášely pět. I já jsem se takto dvacet let radoval nad svými investicemi dvou stovek měsíčně. Těch padesát tisíc vložených za dvacet let spělo k šťastným zítřkům.
A pak přišla Blairova vláda s největším lupičem všech dob Gordonem Brownem na státních financích. Ten dostal hned první den nástupu v roce 1997 brilantní nápad penzijní fondy vyrabovat zdaněním. Fondy ztratily velkou část svých zisků a nemohly ji reinvestovat. Ta na burzách začala chybět (fondy byly největším burzovním hráčem), s ní poklesla poptávka a burzy se začaly hroutit. Do dvou let hodnota mého důchodu klesla na 11.000. Do stanovené doby inkasování se nakonec došplhala na 16.000. Nezdaněný soukromý důchod činil 115 liber měsíčně. I ten mně Gordon ještě stihl v roce 2008 zdanit na čistých 90. Dvě večeře ve slušné restauraci. Sto miliard nám všem ukradl, někdo nedávno spočítal. A tak nás třetina maká dál a baví nás to.
Podobně dopadli nedávněji Argentinci a Chilané, méně drasticky Francouzi a Holanďané. Nejnověji důchodcovské úspory vyrabovaly vlády maďarská a bulharská.
A dělá se to prostě proto, že to jde. A projde.
Ale kdepak Kalousek. Ten vám ještě přidá.
Vyšlo v MFDnes
K tomu trocha historie, včetně osobní. Už přibližně padesát let se ví, že pod státními důchody doutná časovaná puma prodlužujícího se věku a rostoucího procenta důchodců v poměru k daňovým poplatníkům. Že důchody nejsou výsledkem celoživotních daňových příspěvků (čili úspor) každého jednotlivého důchodce (které stát dávno utratil na něco jiného), nýbrž se vyplácejí z daní lidí v dané době výdělečně činných. A že náš penízek nám v roce 2011 nekoupí tolik, co v roce 1970, kdy jsme si na ten důchod začali ukládat. I stalo se, že stovka liber týdně (přibližně dnešní státní důchod po čtyřiceti letech placení daní), kterou britský stát vyplácí, nepostačí na nájemné jednoho pokoje.
Kdo si to jakžtakž dokázal představit, uvítal možnost připlácet si na dodatečný důchod soukromý. Zaměstnanci velkých podniků si to nechávali strhávat z platu a ukládat na fond podnikový, ostatní se někdy na půl cesty k důchodovému věku přifařili k nějakému fondu soukromě. Vypadalo to geniálně a neprůstřelně. Ukládaná částka zůstala nezdaněná a stejně nezdaněný se vám sliboval i budoucí důchod. Nezdaněny zůstávaly i dividendy fondů, které se hned investovaly zpět na další zisk a růst důchodů. Hodnota vašich důchodových úspor se vám zvyšovala podle toho, kolik váš fond vydělával na burzách. Ty tehdy fungovaly jako dobře namaštěný stroj a každý rok jste dostávali radostné výkazy, jak vám vaše peníze vydělávají až patnáct procent v době, kdy by vám obyčejné úspory přinášely pět. I já jsem se takto dvacet let radoval nad svými investicemi dvou stovek měsíčně. Těch padesát tisíc vložených za dvacet let spělo k šťastným zítřkům.
A pak přišla Blairova vláda s největším lupičem všech dob Gordonem Brownem na státních financích. Ten dostal hned první den nástupu v roce 1997 brilantní nápad penzijní fondy vyrabovat zdaněním. Fondy ztratily velkou část svých zisků a nemohly ji reinvestovat. Ta na burzách začala chybět (fondy byly největším burzovním hráčem), s ní poklesla poptávka a burzy se začaly hroutit. Do dvou let hodnota mého důchodu klesla na 11.000. Do stanovené doby inkasování se nakonec došplhala na 16.000. Nezdaněný soukromý důchod činil 115 liber měsíčně. I ten mně Gordon ještě stihl v roce 2008 zdanit na čistých 90. Dvě večeře ve slušné restauraci. Sto miliard nám všem ukradl, někdo nedávno spočítal. A tak nás třetina maká dál a baví nás to.
Podobně dopadli nedávněji Argentinci a Chilané, méně drasticky Francouzi a Holanďané. Nejnověji důchodcovské úspory vyrabovaly vlády maďarská a bulharská.
A dělá se to prostě proto, že to jde. A projde.
Ale kdepak Kalousek. Ten vám ještě přidá.
Vyšlo v MFDnes