Italská okupace Prahy
Už dvacet let se rádo říká, že se všechno zlepší, jakmile vymře komunismem odchovaná generace. Že čas sám všechno napraví. Nikdo mně nechtěl věřit, když jsem dávno upozorňoval, že čas nic nenapravuje. Čas jen plyne. Neumí nic jiného. A taky se rádo říkalo, že to půjde jednoduše jako ten exodus otroků z Egypta. Že tím plahočením pouští se ta otrocká mentalita nějak vypotí. Zapomnělo se při tom na to, že tamti otroci měli kromě pouště ještě taky Mojžíše. Kdo neví, jak se s nimi nadřel a jak proti němu remcali, měl by se (ne, nebojte se, nemusíte číst Bibli) podívat na Charltona Hestona ve filmu Deset přikázání, už je snad taky na DVD.
A tak vám tu vyrostla generace novozbohatlických frajírků s etikou gangsterů, vkusem buranů a chováním huculů, kteří své stamilony vydělali ne důmyslným podnikáním užitečnými věcmi ve férové konkurenci na otevřeném trhu, nýbrž odsáváním peněz bezmocných daňových poplatníků. Vytvořili jim za to něco, v čem si Češi hodně lebedí: blbou náladu.
Proti té tu chrabře bojují italští okupanti. Je jich už několik tisíc a patří jim hezký kus historické Prahy. Zachraňují před zhroucením renesanční, barokní, rokokové a klasicistní budovy, nad jejichž stavem si památkáři rvali hrůzou vlasy. Pod jejich přísným dozorem je přeměňují v noblesní historické hotely. Obnovují tak tradice architektů, řemeslníků a podnikatelů, kteří Prahu okupovali a vnucovali jí italský styl už za kolaborantských králů Karla a Rudolfa. Dělají Pražanům hrozné věci: zaměstnávají je jako stavaře, architekty, štukatéry, restaurátory i restauratéry, manažery, právníky, kuchaře, cukráře a číšníky. Učí je kulturním finesám jako že špagety se nenamotávají o lžíci nýbrž o talíř a parmezán se nestrouhá pohybem struhadla po sýru, nýbrž sýra po struhadle. Platí zde daně. Co zde vydělají, znovu zde investují. A ještě vám, podivíni, řeknou, že je to tu baví.
Po vzoru okupantů nedávnějších vám vnucují svou kulturu festivaly „italsko-českého přátelství“. První z nich, na Staroměstském náměstí, s italskými popovými hvězdami a s natáčením italské televize, uspořádal před pár týdny za svoje peníze a pro nadšeně juchající Pražany zdarma neoalchymista, majitel tří hotelů zvaných Alchymist, luxusně restaurovaných ze sutin barokních domů, milánský excentrický aristokrat a filozof dobrého žití Giorgio Bonelli.
Ve svých restauracích vás omamuje věrnými kopiemi barokně a rokokově přeplácaných interiérů a nechá vás snít sny markýzů, vikomtů, hraběnek a popelek na princově bále. Alchymisticky tmelí česko-italská elixírová menu v podobě kulajdy následované šafránovým risottem, pražmou na fenyklové kaši, srnčím guláškem s karlovarským knedlíkem a teploučce našlehaným zabaglionem. Nebo minestrone následovaný lesními houbami na polentě, kachními prsíčky na fíkách, svíčkovou na smetaně a borůvkovým lívancem. Takový Arcimboldo hotelového umění.
Takhle Prahu dobývají. Zbraněmi zvanými Bruschetta, Balsamico, Barolo, Branzino, Buccatini, Bocconcini, Boccherini, Botticelli nebo Boccaccio.
Jo a berou vám ty nejkrásnější české holky. Oni se k nim umějí chovat, víte?
A pozor, Boccaccio není víno. Boccaccio je sýr.
Vyšlo v MFDnes
A tak vám tu vyrostla generace novozbohatlických frajírků s etikou gangsterů, vkusem buranů a chováním huculů, kteří své stamilony vydělali ne důmyslným podnikáním užitečnými věcmi ve férové konkurenci na otevřeném trhu, nýbrž odsáváním peněz bezmocných daňových poplatníků. Vytvořili jim za to něco, v čem si Češi hodně lebedí: blbou náladu.
Proti té tu chrabře bojují italští okupanti. Je jich už několik tisíc a patří jim hezký kus historické Prahy. Zachraňují před zhroucením renesanční, barokní, rokokové a klasicistní budovy, nad jejichž stavem si památkáři rvali hrůzou vlasy. Pod jejich přísným dozorem je přeměňují v noblesní historické hotely. Obnovují tak tradice architektů, řemeslníků a podnikatelů, kteří Prahu okupovali a vnucovali jí italský styl už za kolaborantských králů Karla a Rudolfa. Dělají Pražanům hrozné věci: zaměstnávají je jako stavaře, architekty, štukatéry, restaurátory i restauratéry, manažery, právníky, kuchaře, cukráře a číšníky. Učí je kulturním finesám jako že špagety se nenamotávají o lžíci nýbrž o talíř a parmezán se nestrouhá pohybem struhadla po sýru, nýbrž sýra po struhadle. Platí zde daně. Co zde vydělají, znovu zde investují. A ještě vám, podivíni, řeknou, že je to tu baví.
Po vzoru okupantů nedávnějších vám vnucují svou kulturu festivaly „italsko-českého přátelství“. První z nich, na Staroměstském náměstí, s italskými popovými hvězdami a s natáčením italské televize, uspořádal před pár týdny za svoje peníze a pro nadšeně juchající Pražany zdarma neoalchymista, majitel tří hotelů zvaných Alchymist, luxusně restaurovaných ze sutin barokních domů, milánský excentrický aristokrat a filozof dobrého žití Giorgio Bonelli.
Ve svých restauracích vás omamuje věrnými kopiemi barokně a rokokově přeplácaných interiérů a nechá vás snít sny markýzů, vikomtů, hraběnek a popelek na princově bále. Alchymisticky tmelí česko-italská elixírová menu v podobě kulajdy následované šafránovým risottem, pražmou na fenyklové kaši, srnčím guláškem s karlovarským knedlíkem a teploučce našlehaným zabaglionem. Nebo minestrone následovaný lesními houbami na polentě, kachními prsíčky na fíkách, svíčkovou na smetaně a borůvkovým lívancem. Takový Arcimboldo hotelového umění.
Takhle Prahu dobývají. Zbraněmi zvanými Bruschetta, Balsamico, Barolo, Branzino, Buccatini, Bocconcini, Boccherini, Botticelli nebo Boccaccio.
Jo a berou vám ty nejkrásnější české holky. Oni se k nim umějí chovat, víte?
A pozor, Boccaccio není víno. Boccaccio je sýr.
Vyšlo v MFDnes