Kdo zabrání zlu?
Jak se pod politicky korektní koberec dlouho zasouvaný „romský problém“ hrotí do mačet, těžkooděnců a lidových protestů, začíná se konečně probírat ze všemožných úhlů kromě pořád ještě jednoho: Společensky úspěšných Romů, kteří by vymýšleli praktické návrhy, jak svůj lid vytáhnout z bryndy. V Anglii to potřebovalo hromadné rabovačky povětšinou černošských gangů, než se začali ozývat úspěšní a vzdělaní černoši s konkrétními projekty. Jejich klíčovým heslem je vzdělání a výuka řemesel.
Projekty pro zanedbanou černošskou mládež už probíhají. Nespoléhají na stát a daňového poplatníka. Zapojily soukromé firmy, v jejichž zájmu je dostat zpustlou mládež z pouličních gangů k řemeslným verpánkům, technickým výkresům a inženýrským vynálezům a dát jí smysl života, profesionální důstojnost, sebeúctu a sebevědomí. Zatím je to pár tisíc žáků z milionového moře. Ale každá dlouhá cesta začíná prvním krokem, a ač ani ten nezaručuje úspěch, nevykročit nikdy zaručuje neúspěch.
Před pár lety jsem se v Praze setkal s nádhernou, vtipnou a bystrou Indkou, která řídí jeden ze špičkových pražských hotelů. Zeptal jsem se jí, jak se dokázala naučit tak skvěle česky. „Nejsem Indka, jsem česká Romka,“ odpověděla s perlivým smíchem.
Nějaký ten rok předtím jsem se s bolavými zády dostal v Praze do rukou indickému lékaři s dobře nastudovanými alternativními metodami léčby od chiropraktiky přes akupunkturu po ajurvédu. „Nejsem Ind, jsem Čech,“ odpověděl na tutéž otázku.
Ještě nějaký rok předtím jsem se ve vagónu první třídy dal do řeči se dvěma elegantními Romy, kteří měli po moravských hospodách a barech rozprostřený lukrativní servis hracích mašin. S příjmem, nad nímž se jen radostně zachechtali a pohlédli do nebe.
Kdekdo zná příběhy talentovaných hudebních rodin jako Gondolánovi. Těch se kdysi po Evropě trousily tisíce a vyrůstali z nich géniové jako Django Reinhardt a Stephane Grapelli. Kde jsou? V kterých barech a kavárnách či mostech a nárožích si vydělávají na slušné živobytí? Kdo je kdy naposled viděl? Kdo je utlačuje, znemožňuje jim rozvíjet talent a těšit se z úspěchu? Proč tu pro zábavu domorodců i turistů nejsou pouliční festivaly cikánské muziky, jakými oplývá jižní Španělsko?
Kde jsou hlasy úspěšných Romů ochotných rozjet vzdělávací projekty, jak bez podpory státu a daňových poplatníků, ale z pomocí třeba těch příjmů z hracích automatů dostat romskou mládež z ghet a začarovaného kruhu sociální podpory, alkoholu, drog a nekonečného vybydlování bytu za bytem?
Zatím vám, úspěšní Romové, zřejmě vyhovuje se ke svému lidu nehlásit a užívat si vlastní společenské integrace a vlastních úspěchů. Možná jste k tomu potřebovali čas se bezpečně a beze strachu sžít s většinovou společností a ujistit se, že jí je vaše snědost lhostejná. Ale nemylte se, že máte právo se ke svým trvale obracet zády. Od jejich osudu se neodpoutáte. Povinnosti vůči vlastním nikdo nikdy nikoho nezbaví a nemine ani vás. Tak snadno se před vlastním lidem neprchá. Jestli je z mizérie nevytáhnete vy, mohli by do ní ještě oni stáhnout vás. A jak praví stará indická (či jaká) moudrost, kdo může zabránit zlu a nezabrání, je za zlo odpovědný.
Vyšlo v MFdnes
Projekty pro zanedbanou černošskou mládež už probíhají. Nespoléhají na stát a daňového poplatníka. Zapojily soukromé firmy, v jejichž zájmu je dostat zpustlou mládež z pouličních gangů k řemeslným verpánkům, technickým výkresům a inženýrským vynálezům a dát jí smysl života, profesionální důstojnost, sebeúctu a sebevědomí. Zatím je to pár tisíc žáků z milionového moře. Ale každá dlouhá cesta začíná prvním krokem, a ač ani ten nezaručuje úspěch, nevykročit nikdy zaručuje neúspěch.
Před pár lety jsem se v Praze setkal s nádhernou, vtipnou a bystrou Indkou, která řídí jeden ze špičkových pražských hotelů. Zeptal jsem se jí, jak se dokázala naučit tak skvěle česky. „Nejsem Indka, jsem česká Romka,“ odpověděla s perlivým smíchem.
Nějaký ten rok předtím jsem se s bolavými zády dostal v Praze do rukou indickému lékaři s dobře nastudovanými alternativními metodami léčby od chiropraktiky přes akupunkturu po ajurvédu. „Nejsem Ind, jsem Čech,“ odpověděl na tutéž otázku.
Ještě nějaký rok předtím jsem se ve vagónu první třídy dal do řeči se dvěma elegantními Romy, kteří měli po moravských hospodách a barech rozprostřený lukrativní servis hracích mašin. S příjmem, nad nímž se jen radostně zachechtali a pohlédli do nebe.
Kdekdo zná příběhy talentovaných hudebních rodin jako Gondolánovi. Těch se kdysi po Evropě trousily tisíce a vyrůstali z nich géniové jako Django Reinhardt a Stephane Grapelli. Kde jsou? V kterých barech a kavárnách či mostech a nárožích si vydělávají na slušné živobytí? Kdo je kdy naposled viděl? Kdo je utlačuje, znemožňuje jim rozvíjet talent a těšit se z úspěchu? Proč tu pro zábavu domorodců i turistů nejsou pouliční festivaly cikánské muziky, jakými oplývá jižní Španělsko?
Kde jsou hlasy úspěšných Romů ochotných rozjet vzdělávací projekty, jak bez podpory státu a daňových poplatníků, ale z pomocí třeba těch příjmů z hracích automatů dostat romskou mládež z ghet a začarovaného kruhu sociální podpory, alkoholu, drog a nekonečného vybydlování bytu za bytem?
Zatím vám, úspěšní Romové, zřejmě vyhovuje se ke svému lidu nehlásit a užívat si vlastní společenské integrace a vlastních úspěchů. Možná jste k tomu potřebovali čas se bezpečně a beze strachu sžít s většinovou společností a ujistit se, že jí je vaše snědost lhostejná. Ale nemylte se, že máte právo se ke svým trvale obracet zády. Od jejich osudu se neodpoutáte. Povinnosti vůči vlastním nikdo nikdy nikoho nezbaví a nemine ani vás. Tak snadno se před vlastním lidem neprchá. Jestli je z mizérie nevytáhnete vy, mohli by do ní ještě oni stáhnout vás. A jak praví stará indická (či jaká) moudrost, kdo může zabránit zlu a nezabrání, je za zlo odpovědný.
Vyšlo v MFdnes